Důležité je nepohodu řešit, radí fyzioterapeut Petr Zahradník

Zakladatel fyzioterapeutické ambulance SPINEZIO Dr. Petr Zahradník, Ph.D., pomáhá lidem od bolestí těla tak, aby se jim nevracely jako bumerang. Díky práci s dětmi vnímá nadřazenost a sílu myšlenek a jejich energii na lidské tělo. Co o nás energie, ale i dech vypovídají? Čtěte celý rozhovor.

Při prvním setkání s pacientem Vás zajímá jeho příběh. Která kapitola z celého vyprávění je pro Vaši následnou práci s dotyčným klíčová?

Život se nedá rozdělit do kapitol, protože jak v lidském těle, tak v životě vše souvisí se vším. A funkčnost našeho těla nejvíce ovlivňují mezilidské vztahy a to, jak rozumím sám sobě.

Co před fyzioterapeutem neutajíme, ani kdybychom se sebevíc snažili?

Nemohu mluvit za ostatní, ale já jsem se i díky práci s dětmi stal velmi vnímavým na energii, se kterou se mnou lidé komunikují.

Samozřejmě je pro mě důležité sledovat pohyb těla, napětí kůže, svalů, orgánů a dýchání, ale energie nám říká o člověku to nejdůležitější, a to v jakém životním rozpoložení se právě nachází.

Bolest hlavy, pálení žáhy, bolest na hrudi, i s takovými problémy Vás pacienti vyhledávají. Jak čtete tyto signály a na co mohou upozorňovat?

Je to komunikace našeho těla, že bychom měli něco změnit. Ať je to strava, dýchání, cvičení. Nejvíce však funkčnost našeho těla rozlaďují nespolupracující myšlenky, které jsou prostřednictvím energie v podstatě sebedestruktivní.

Co všechno o nás prozrazuje řeč těla?

Jednoznačně pravdivé informace. Tělo komunikuje pravdivým jazykem a velmi často napětí, které vidím v pohybu či vnímám, když si na člověka sáhnu, koresponduje s tím, jaké napětí má v životě.

Vyšetřování pacientů je taková detektivka, kdy hledáme jednotlivé chybějící dílečky puzzlí, aby naše tělesné soustrojí fungovalo bezchybně.

Je pravdou, že dech odhalí každou lež?

Pokud to vnímáme v rovině, že člověk, který lže, je v určité míře ve stresu, tak ano, dech nám odhaluje i pokud člověk nemluví pravdu.

Proč většina lidí neumí správně dýchat?

Změna dechového stereotypu je nejčastěji spojená se stresovou situací. To je fyziologická reakce. Problém nastává, pokud na nás stres působí dlouhou dobu. Například výchovou, školou, zaměstnáním anebo vztahy.

Způsob dýchání a svalové napětí se mění a po čase se mohou určitá místa na těle přetížit a později rozbolet. A pokud přetěžování přetrvává, tak se mohou objevit i závažnější a trvalejší obtíže. A to je v podstatě princip každé nemoci či bolesti lidského těla.

Takovým jednoduchým návodem na to, jak postupně měnit svůj dechový návyk je, že nejprve musíme začít vnímat, kam se nadechujeme. Jakmile toto začneme vnímat, budeme dech lépe ovládat a pokud ho budeme měnit přirozeně, tak o to rychleji si ho tělo zapamatuje a bude ho využívat.

Jak nahlížíte na jógová dechová cvičení? Učí podle Vás správnému dechovému stereotypu?

Když pracuji s lidmi v ordinaci, tak je nejprve učím, jak uvolnit určité svaly a místa na těle. Souvisí to nejčastěji i s uvolněním mysli. Prostě si dovolit nemyslet na nic. Pokud se nám to podaří, nádech se pak automaticky dostává zejména do oblasti břicha.

Náš dechový vzor do oblasti břicha by měl být vždy přirozený, ne usilovný. A v tom často děláme chybu.

Svůj přístup opíráte právě i o pohyb vycházející z jógy a tai-či. V čem jsou obě zmíněné pohybové aktivity zdraví prospěšné?

Obecně východní směry do cvičení zasazují uvolnění a napřímení celého těla, plynulost pohybu a přirozenost. Sami se můžeme zamyslet, jak moc se nám to daří během všedního dne.

Kromě zmíněných systémů nám to ukazují i malá miminka, u kterých to neuvěřitelně popsali profesoři Vojta a Kolář.

Zdraví prospívá duševní pohoda. Co ale taková rozladěná psychika? Jak dalece může negativně ovlivnit činnost pohybového aparátu?

On jenom samotný pojem Duše je neuvěřitelný v tom, že řada z nás ho používá a zmiňuje, ale v podstatě nevíme, co znamená. Dosud ani psychologie jednoznačně Duši nedefinovala. Fakt, že existuje, je nesporný. Jenom bychom se jako lidstvo měli sjednotit v jeho významu. Není ale cílem tohoto rozhovoru zabředávat do tohoto pojmu.

Z pohledu rozladěné psychiky se každý můžeme zamyslet nad svými prožitky. Můžeme vnímat, co s námi dělají špatné myšlenky, emoce, pocity apod. Jakou energii nám tyto myšlenky dodávají, resp. berou.

Neřeknu nic nového, že tělo funguje bez problému, pokud člověk rozumí sám sobě. Dnešní doba je úžasná v tom, že máme na všechno odborníky, poradce, kouče apod. Opíráme se o nejrůznější výzkumy, ale málokdo z nás dělá výzkum sám na sobě právě z pohledu porozumění si.

Stres přitom k životu nutně potřebujeme. Kde je ta hranice, kdy už je ho příliš?

Můžeme se podívat na „potřebu“ stresu z jiného úhlu pohledu. Nežilo by se nám lépe bez stresu, ale v radosti? Jenom si představme, že bychom vše, co děláme v běžném dni, dělali s radostí, uvolněním a lehkostí. A pokud bychom to vnímali z pohledu dětí, tak potřebují děti stres k životu?

Stres bohužel zažívají již malá miminka neharmonickou komunikací, partnerskými neshodami anebo například tlakem na vývoj psychomotorických dovedností. V dnešní době je stresu jednoznačně příliš a v podstatě všude, kam se podíváme.

Důležité je naši nepohodu (stres) řešit. Pokud ho neřešíme, tak se to vždy podepíše na našem fyzickém stavu. A pokud stres působí dlouho, tak také obtíže mohou být o to závažnější.

Čím to, že jeden nálož starostí unese a jiný se zhroutí?

Každý z nás má svůj životní příběh a je vystavován různým podnětům během života. Ze svých zkušeností vidím, že zásadní je, o jaké informace se v životě opírám. Pokud se opírám o fungující principiální informace, pak lépe rozumím situacím, které prožívám a nemusím se hroutit.

Pro mě osobně bylo velké téma strach z žen, z autorit, z neúspěchu, … Vidím na sobě, že pokud se opírám o principy vycházející z přírody a principy láskyplné, tak mít strach nemusím.

Jak podle Vás nejlépe odpočívat a dát tělu dostatečný prostor pro regeneraci?

Nejdůležitější je prevence. Tu vnímám v dostatku přirozeného pohybu obohaceném například několika cviky „od miminek“ nebo z jógy a v nezatěžování se myšlenkami na věci, které nemohu nikterak ovlivnit či vyřešit.

Jinými slovy,

pokud nám tělo funguje a nic nás netrápí, tak ani nějaký zásadní odpočinek či regeneraci nepotřebujeme.

Krásným vzorem jsou opět děti. Neustále jsem v úžasu, jak je možné, že tak malá tělíčka dokážou vyrobit takové množství energie. A když děti dělají to, co je baví a z čeho mají radost, tak odpočívat nepotřebují. Spíše my dospělí si říkáme, že už by se mohly „vypnout“.

Jak nejraději odpočíváte Vy sám?

Spánkem. Nejraději však žiji a tvořím.

Pane Zahradníku, děkujeme za vhled do fyzioterapeutické praxe a vy, milí čtenáři, se těšte na pokračování rozhovoru ve čtvrtek 15. 4.