Juraj Sutoris: Léčba závislosti dá druhou šanci tomu, kdo sám chce

Dnes úspěšně školí, konzultuje a přednáší. Ale nebylo tomu tak vždy. Bojoval se závislostmi tak silnými, že ho přivedly až na samotné dno. Jak poznat první signály problému a jak ho řešit?

Úvodem Juraj zdůrazňuje, že není odborníkem na závislosti ani nemá potřebné lékařské nebo psychologické vzdělání na to, aby udílel odborné rady. Osobní zkušenost přesto má obrovskou cenu. Děkujeme Juraji, že ses rozhodl svůj příběh sdílet.

Kdybys měl shrnout důvody, které tě k problémům dovedly, co to bylo? Absence rodinného zázemí, nuda, problémy v práci…dá se to vůbec definovat?

To je těžká otázka hned na začátek, abych to takto shrnul, ale pokusím se. Určitě mělo významnou roli prostředí, ve kterém jsem vyrůstal jako dítě. 

Máma s tátou se rozvedli, než jsem nastoupil na základní školu.

Vyrůstal jsem na Moravě ve Zlíně. Do té doby jsme se mnohokrát stěhovali a byl jsem ve střídavé péči, kde jsem otce častokrát zažil v situacích, kdy nemohl ani mluvit z toho, jak byl opilý. 

Na druhé straně máma byla podnikatelka a každé ráno vyjela brzy „do terénu“ a vracela se pozdě večer domů. Byl jsem takový samorost. Pohyboval jsem se hodně na ulici.

Jezdil jsem na skateboardu, měl jsem rapovou kapelu. Hodně jsme pili alkohol a kouřili jointy. 

Když mi bylo osmnáct, tak jsme se s mámou přestěhovali do Prahy, a to byl zlom. 

Bydlení s mámou mi postupně odkrývalo její třináctou komnatu, a to byly neuvěřitelné dluhy a lži kolem ní. Uvrtala mě do rodinného podnikání, které do roku a půl skončilo katastrofou. 

Z části to bylo způsobeno finanční krizí a z velké části mou neznalostí podnikání jako teenagera a lží ze strany mámy ohledně převzetí společnosti od bývalých majitelů. 

Během této doby jsem se dostal do milionových dluhů.

Neunesl jsem tu tíhu a stres z toho, jak jsem dlužil snad všem věřitelům v České republice a postupně jsem podlehl tvrdým drogám, jako byl alkohol, pervitin a párkrát heroin. 

Příběhů o tom, jak se někdo dostal na samé dno je spousta a pro každého je někde jinde. 

Pro mě bylo největší dno tohle všechno zažít. Stál jsem na parapetu v jedenáctém patře paneláku a chtěl jsem skočit. Po pokusu o sebevraždu mé mámy, kdy vypila žíravinu a rozleptala si tak jícen, jsem ji navštěvoval v psychiatrické nemocnici v Bohnicích. 

A takhle bych mohl pokračovat dlouhým výčtem situací a „zážitků“, které zažíváte, když se dostanete na dno.   

Začal jsi tedy s alkoholem? Jakým? Jak často?

Začal jsem pít asi ve čtrnácti. Ze začátku to nemělo nějakou frekvenci, ale myslím, že se to zlomilo s příchodem šestnáctých narozenin. Na Moravě se obecně hodně pije a alkohol je velmi tolerovaný. Pivo a víno jsou brány tak, že to není alkohol. Tvrdý alkohol je něco jiného, ale přece pivčo a sklenka vínka je pohodička.  

Pak se přidaly i další drogy? Jaké?

Pohyboval jsem se v prostředí tamější hip-hopové a skejtové scény. Jezdili jsme po závodech a měl jsem kapelu, ve kterém jsem byl hlavním frontmanem – raperem. Měli jsme koncerty, nahráli jsme demo. Dokonce mě oslovili z rádia, ať pro ně nahraji song se zpěvačkou. A právě součástí toho všeho byla marihuana. Než mi bylo osmnáct, tak jsem experimentoval ještě s LSD. 

Kdy sis poprvé přiznal, že máš problém?

Kdy to bylo poprvé? Zřejmě, tak ve dvaadvaceti, když jsem si začal uvědomovat, že kvůli tomu, abych si sehnal dávku pervitinu, tak jsem začal dělat velmi ponižující věci. Od prosení dealera na Václaváku, aby mi trochu dal, až po prodej posledních mých věcí. Začal jsem chodit na perníku i do práce. Schovával jsem se na záchodě a před ostatními dělal, že jsem v pohodě. Vypadal jsem hrozně.  

Kdyby ses měl do těch časů vrátit, začal bys to řešit dřív? Které signály byly varovné?

Pro mě byly nejvíc varovné signály, že jsem ztratil disciplínu. Od mládí jsem sportoval a přesto, že jsem se poflakoval, tak tam byl vždy nějaký cíl. Od přípravy na skejtové závody, vlastní koncert, po přípravy na přijímací řízení na vysokou školu. Když jsem se dostal do velkých dluhů, tak mi bylo asi dvacet a všechno tohle jsem ztratil. 

Nevěděl jsem kudy kam.

Sáhl jsem po tvrdých drogách, abych mohl alespoň na chvíli zapomenout na ten balvan, který jsem tlačil před sebou. 

Kdybych se mohl vrátit, tak bych nešel do podnikání, ale věnoval se dál hudbě a sportům. Ale vrátit čas nelze. V podnikání jsem měl vidinu peněz a zbohatnutí, což mě jako mladého kluka velmi lákalo. 

Jak bys popsal pobyt v léčebně někomu, kdo v ní nikdy nebyl?

Léčebna je taková přestupní stanice. Je to jako tábor, na kterém jsi v mládí nebyl. Hodně záleží, na jakém je člověk oddělení. Když budu mluvit o tom mírnějším, kde nejsou na oknech a dveřích mříže, tak je to celkem fajn. 

Člověk se zastaví. Vystřízliví. Má čas přemýšlet a postupně mu dojde, co se poslední roky dělo. 

Je to hodně silné. 

Je to také pěkná vojna. To znamená, že musíte dodržovat řád a respektovat pravidla, jinak vás vyhodí. Myslím si, že léčba může dát člověku druhou šanci, pokud sám chce. 

Co byl nejsilnější zážitek v průběhu léčby?

Vidět na vlastní oči, jak je někdo v deliriu tremens. Takzvané delírko je stav, do kterého se člověk dostane po „vystřízlivění“. Zažívá halucinace, které trvají klidně i desítky hodin. Chodívali jsme na hlídací služby do místnosti vedle sesterny, kde byli lidi, kteří přicházeli do léčby pod vlivem nebo v jinak katastrofálním stavu…

Měl jsem zrovna službu a hlídal jsem dredatého kluka, který byl přikurtovaný v posteli a celou tu dobu, kdy jsem tam byl, křičel a cukal s sebou. Tento stav měl tuším den a půl. 

Někdo mi řekl, že má delírko.

Po pár dnech jsem zjistil, co zažíval. Měl halucinace o tom, jak hoří celý pokoj a vidí svou manželku, jak je přišpendlená na stropě v tom pokoji a on jí nemůže pomoci, protože je přikurtovaný. Když jsem ho viděl po pár dnech, tak měl pořád ten samý panický výraz ve tváři. To bylo opravdu silné.

Bál ses hodně propuštění a toho, jak budeš běžný režim zvládat?

Ano. Byl jsem v léčebně v Jihlavě. Záměrně jsme si vybral jiné město. Praha mi připomínala úplně všechno. Po návratu z léčebny mi trvalo dva roky, než jsem se dostal na správnou kolej a začal abstinovat. 

Po ukončení léčby to celé teprve začalo.

Je to každodenní práce na sobě. Chodil jsem od pondělí do pátku na anonymní alkoholiky a v neděli na anonymní narkomany. Začal jsem navštěvovat doléčovací program od Sananimu, až jsem se dostal do růstové terapie, kde jsem potkal úžasné lidi, kteří abstinovali několik let. 

To mi hodně pomohlo. 

Všechno se mnou prožila moje současná manželka a můj Anděl, která mě zažila ještě před nástupem do léčby v tom nejhorším možném stavu. Ona jediná mi věřila a stála při mně. Všichni ostatní od rodiny po kamarády a přátele ode mě dali ruce pryč. 

Jaks říkal, my Češi jsme národ pivařů, vinařů…opravdu hodně lidí pije každý den. Myslíš, že to tak mají i jinde, nebo je to ten problém, proč se nám to často vymkne?

Česko je podle mého názoru specifické stejně jako Skandinávie a Rusko. Alkohol je velmi tolerovaný a dokonce podávaný dětem od mlada. Hodně je to o rodičích a partě, do které se člověk dostane. Je to začarovaný kruh.

Když táta nebo máma doma pije, což znamená, že je alkohol součástí na všech oslavách a to pivko si rodiče otevřou skoro každý večer u těch zpráv nebo fotbálku, tak jdou prostě vzorem.

Mám hodně přátel, kteří si nedokáží představit, že by se šli ven bavit a měl by chybět alkohol. Vlastně to ani nikdy nezkusí. Už jen ta věta: „Nedokážu se bavit bez alkoholu“ je alarmující. Určtiě jsou lidé, kteří mohou pít celý život a nikdy s tím nebudou mít problém, ale většina s tím problém podle mě má. Někteří to zjistí až po padesátce, někteří dříve. 

Neznám situací v okolních státech, ale problém může nastat všude tam, kde je tvrdý alkohol volně prodejný. 

Už jen to, že lidé alkohol nevnímají jako drogu mě dnes a denně zaráží. Alkohol je tvrdá droga. Stejně jako pervitin, heroin, benzodiazepiny a cigarety. Je stejně návyková a stejně škodí. 

Co bys vzkázal lidem, kteří teď nejsou se svým životem spokojení a řeší to alkoholem?

V tomto ohledu se dá těžko radit. Ale kdybych měl něco poradit, tak určitě to, ať se nestydí a promluví si o tom s někým a nebojí se vyhledat odbornou pomoc. Existují například různá centra a lidé, kteří vám mohou pomoci: od adiktologických ambulancí po terapeuty a psychology. Úspěch je se závislostí bojovat.

Jakými signály už tělo říká „a dost, pojď to nějak řešit“?

Měl jsem stavy, kdy jsem v těle necítil nic jiného, než chemii pervitinu a alkoholu. Abstinenční stavy po dvou, třech dnech se u mě projevovaly semknutou čelistí, a to v takové tenzi, že jsem nemohl skoro mluvit. To už bylo šílené. Ještě teď, když si na to občas vzpomenu, tak mě to děsí. 

Jaký je teď u tebe aktuální stav? Nepiješ ani kapku? Co když jsi třeba na pracovní party nebo na svatbě? Taky ani přípitek? Jak to vysvětluješ?

15. 9. 2019 jsem měl výročí 4leté abstinence. Žiju život bez drog, nepiju alkohol, neberu pervitin ani nic jiného. Přestal jsem i kouřit cigarety. Ze začátku to bylo těžké. Všem jsem vysvětloval, že mám zdravotní problémy, takže nemohu pít alkohol. 

Někteří lidé nejsou k abstinenci vůbec tolerantní, posmívají se vám, ponižují vás.

Mně třeba říkali, že nejsem chlap, že to přeháním, že se nedokážu bavit a podobná ponižující prohlášení. Teď už jsem silnější a s velkou dávky pokory. Když se mě někdo zeptá, tak mu řeknu, že alkohol nepotřebuju. Když ho zajímá víc, tak nemám problém s tím mu říct, že jsem abstinující závislý. Přijal jsem to, kdo jsem a nestydím se za sebe. 

Po osobní stránce se u tebe hodně změnilo, máš malé miminko. Takový životní krok je pro hodně lidí zatěžkávací zkouškou. Jak ho vnímáš ty?

10. 11. 2019 se nám narodil syn Robin. Je to největší štěstí, které nás mohlo s manželkou v životě potkat. Je to  pro nás hodně silné – ostatně jako pro všechny rodiče. Pro mě v tom, že jsem tátu zažil jen do dvanácti let a ne úplně dobře.

Ano, s dítkem se mění úplně vše a občas má člověk krizi, že toho na něho je moc, ale není nic proti tomu, když se ná vás po ránu usměje nebo když cítíte jeho teplo, když ho držíte v náručí. 

Když mě poprvé chytil za prst, tak jsem cítil, že jsme se propojili a že ho budu milovat do konce svého života. V posledním roce toho zažívám hodně nového, například i to, že jsem dal výpověď v práci a přešel na volnou nohu. Hodně jsem zariskoval, ale zpětně to hodnotím jako nejlepší možné rozhodnutí.

Mám více času na syna. Jsem u toho, jak vyrůstá a sleduju jeho pokroky každý den. Je to obrovské. 

Prozradíš, co teď děláš pracovně? Můžeme tě někde potkat osobně?

Od září 2019 jsem na volné noze jako lektor a konzultant. Pomáhám firmám i jednotlivcům s akvizicí nových klientů v offline i online prostředí. V praxi to znamená to, že jim pomáhám vymyslet cesty, jak oslovit nové klienty. Dále se zaměřuji na osobní rozvoj lidí ve firmách i mimo ní. 

Školení pořádám ve firmách i veřejně. Také jsem začal psát svůj osobní příběh a nedávno jsem podepsal smlouvu na knihu s nakladatelstvím. Takže aktuálně pracuji na své spisovatelské prvotině.

Juraji, děkujeme za tvůj čaj a dvojnásob za to, že ses rozhodl svůj příběh sdílet. Přejeme mnoho radostí se synem, pracovních i knižních úspěchů 🙂