Každý má svou 13. komnatu, říká lektorka kurzů všímavosti – mindfulness Martina Chomátová

Dnes už spokojená maminka 3 dětí překonala i náročná období. Během mateřství ji potkaly poporodní deprese a vyhoření. Jako jedna z mála žen se o tom nestydí mluvit. Naopak – inspiruje ostatní na cestě ke spokojenosti a hravému životnímu přístupu.

Téma poporodních depresí je velmi aktuální. S čím vším souvisí? S dnešním hektickým životem, tlakem sociálních médií nebo ještě něčím jiným?

Na úvod bych chtěla poděkovat za šíření tohoto tématu. Je super, že se o tom mluví. Dnešní doba je celkově výkonově nastavená. Nepřispívá to k tomu, aby ženy prožívaly mateřství přirozeně a pohodově. Výkonové nastavení jde proti gró mateřství. Já do něj navíc přecházela z vrcholového sportu. 

Dnes jsme odpojeni od sebe navzájem, od přírody, máme malinké rodiny a jsme tím pádem na radosti i starosti dost sami. Často nemáme podporu a pomoc širší rodiny a lidí kolem.

Co hodnotíte jako spouštěč poporodní deprese konkrétně u sebe?

Měla jsem od sebe hodně očekávání. Chtěla jsem všechno dělat nejlíp, jak jsem uměla. Chtěla jsem být s dítětem neustále, kojit atd. Všechna tahle nastavení jsem po sobě chtěla až skoro násilně. Dcera nespala, bylo to náročné, probíhaly u mě velké hormonální výkyvy. Kojení navíc rychle skončilo, do toho jsme se stěhovali mimo Prahu, po 28 letech jsem byla mimo z rodného města. Cítila jsem se na to sama, dřív jsem byla ze sportu výkonově nastavená a v mateřství nebylo čeho se chytit.

Co vás vedlo k tomu o tématu otevřeně mluvit? Je to úžasné a prospěšné pro řadu maminek v podobné situaci.

Vnitřní impuls. I nepříjemné situace nás posouvají dál. Pomáhá mi o tom psát a sdílet to. Nejdřív mezi přáteli a pak i dál. Uvědomila jsem si, že to není jen můj problém. Dřív se o tom moc nepsalo a já to postrádala, něco, čeho se chytnout. Když už jsem nějaké informace našla, často to bylo spojené s něčím, co mi nesedělo. Vůči lékařům a léčbě třeba antidepresivy jsem měla v té době blok. Dnes už to tak přísně nevidím.

Jak tedy zvládnout přechod na to být čerstvou maminkou?

Vzít to tak, že se rodí nová verze nás samotných, převlékáme se do nové role. Jde o to být v souladu sám se sebou. Pro mě velký objev, důležitost ženské podpory a solidarity. Že je to v pořádku necítit se pořád jen dobře.

Jak jste na sobě po prvním porodu poznala, že něco není v pořádku?

Nejnáročnější signály byly stavy, kdy jsem měla strach, že sama sobě nebo dítěti ublížím. Docela barvitě si ty chvíle vybavuji. Nebylo to něco, čím bych se v tu chvíli chlubila na sociálních sítích. Tehdy jsem myslela, že se to takhle děje všem nebo skoro všem, jen se o tom nemluví. Zlobila jsem se na společnost, že se tahle témata neotvírají. 

Vyhledala jste odbornou pomoc?

K praktickému lékaři jsem neměla moc důvěru. Takže informaci, že jde o poporodní depresi, jsem dostala až dávno potom. Začala jsem si o tom hledat různé informace a náhledy.

Nevím, ve které fázi to bylo, ale začala jsem také chodit k psycholožce. Vedla mě k větší laskavosti a abych na sebe nebyla tak přísná. Pomohlo mi i sdílení s přáteli, manžel, podpora blízkých. Manžel mě nikdy nehodnotil a nikdy nedal najevo, že jsem nějak rozbitá. Nechal mě v důvěře, že jsem v pořádku tak, jak jsem.

Pomohlo mi i říct si o pomoc, probrat to s babičkami, mojí maminkou, tchýní. Záhy jsem začala chodit na lektorský kurz jógy, asi po 0,5 roce po narození dcery. Tam jsem si řekla, že takhle už to nechci a začala jsem hledat stavební pilíře pro další život. Čemu budu dávat pozornost, jaké budou moje návyky. S tím hodně pomůže jóga. 

Jakou roli v tom všem sehrávají sociální sítě?

Velkou. I mě dává zabrat pracovat s tímto novým fenoménem. Byli jsme hodně vychováni stylem hodnocení, srovnávání a sociální sítě mohou prohlubovat tuhle potřebu. Je velmi snadné a zároveň nebezpečné porovnávat nejlepší verzi všech okolo sebe s nejhorší verzí sebe sama. Bez porovnání by byl náš život pohodový a krásný, protože jiný neznáme. I ty propady jako smutky bych já osobně vnímala bez blbého pocitu ze sebe sama.

V mysli nás pak ovládají naše zacyklené myšlenky založené na vině, smutku, vzteku, zklamání. Versus to nejkrásnější všech, co sdílejí na sociálních sítích. Pomohlo mi s lidmi mluvit a zjistit jejich 13. komnatu. Každý nějakou má.

Co vnímáte na sociálních sítích naopak pozitivně?

Možnost šířit inspiraci a lidskost a pomáhat si otevírat témata příjemná i nepříjemná a propojovat se jako lidi. Kvůli covidu to dlouho ani fyzicky nešlo a v tom sítě pomohly. Moje knihy se teď víc prodávají mezi ženami i muži. Inspirace je vzájemná.

Málo na sebe vzájemně saháme. Za to moc bereme do rukou přístroje. Děti vnímají naši blízkost a i lásku rodičů mezi sebou.

Co děláte pro své psychické zdraví dnes?

Záleží, kolik je ten den času. Ideální je den, když mám hodně prostoru, protože vím, jak je to důležité věnovat se sama sobě. Pomáhá mi třeba fyzická jóga a asány, poslech hudby a relaxace. Dávám si studenou sprchu nebo studenou koupel a čtu si v duchovních knihách pro povznesení mysli. Na to ale není čas každý den.

Každý den, i když není moc času, dělám aspoň dechová cvičení. Pomáhá mi taky třeba hraní na hudební nástroj: ukulele, čerstvě harmonium.

Jakou prevenci před poporodní depresí byste doporučila nastávajícím maminkám?

Těžko říct, ženy jdou nastavené k porodu často s tím, že různé potenciální komplikace se jich netýkají. Ale není to zárukou, že se pak v reálu nestanou. Často s tím pak neumějí pracovat a viní se z toho. Začíná začarovaný kruh. Za mě je prevence jóga, jsem lektorkou i těhotenské jógy.

Předporodně doporučuji otužování, Wim-Hofovu metodu. Začala jsem se otužovat před tím, než jsem otěhotněla.  Díky chladu si člověk lépe uvědomuje své tělo i jaké myšlenky mu lítají hlavou, kde se stahuje který sval. Krásně to pomáhá jak k porodu, tak i pro různé stavy poté. 

Ne nadarmo měl autor této metody podobný příběh. Jeho žena spáchala sebevraždu a jeho současným cílem je, aby lidé nemuseli zažívat to samé. Naopak aby měli zdraví, sílu a pohodu. Krásná symbolika. Je to dobré i pro muže. Když jsme v něčem jako partneři, je to mnohem lepší a všechno můžeme sdílet.

To je spousta tipů. Který byste dala na první místo?

Úplně na první místo bych dala techniku mindfulness, tedy všímavost. Pro porod a rodičovství začínám v září studovat školu. Zmírňuje dopad poporodních depresí a ladí to páry k sobě natolik, že se tím partnerský vztah příchodem miminka nenaruší. Jsou k sobě víc otevření a každý zvlášť je v pohodě.

I když si někdo vezme jen 1 kostičku z těchto tipů, neudělá špatně.

Vydala jste i knížku Vyhrála jsem depresi. Kdy by ji měly ženy číst, aby jim dala co nejvíce? Před plánovaným početím/v těhotenství/při problémech?

Nejvíc jim knížka dá, když to zrovna reálně prožívají. Často mi ženy píšou “aha, já nejsem rozbitá”. Mohou mít sice trochu jiné problémy, ale dotýkám se tam nějaké jim blízké linky. Náročné je i vyčerpání, vyhoření po porodu. Když se v tom ženy nacházejí, tak jim to nejvíc pomůže. Najdou tam i tipy, co dělat a kudy se vydat, aby to bylo jinak.

Často si to čtou i po několika letech, kdy už to není aktuální a zvědomují si období, kdy jim nebylo dobře a odpouští si ho. Píšu tam i o hravosti, o potřebách ženy, aby na ně nezapomínala. Takže to je i zajímavé před otěhotněním.

Čím může knížka prospět otcům?

Zrovna nedávno mi jeden psal. Prospělo mu zjistit, co ženy řeší, jak jim pomoci najít třeba onu zmiňovanou hravost. Muži by rádi svou ženu pochopili a zjistili, čím prochází.

Pojďme ještě krátce k technice mindfulness. Naše přední psycholožka, paní doktorka Málková, mluví o všímavosti třeba v souvislosti s hubnutím a vědomou konzumací jídla. Kde všude můžeme techniku využít a o čem to vlastně celé je?

Cílem mindfulness je, aby všichni zvlášť i spolu dohromady byli mnohem víc v pohodě. Ideální je praktikovat mindfulness praxi jako zvyk, tedy vlastně preventivně.

Mindfulness i mně osobně pomáhá víc se starat o sebe a své tělo jako prevenci vyhoření. Obecně hodně pomáhá se závislostmi: na jídle, alkoholu, drogách, nebo i sociálních sítích. Také od stresu: díky mindfulness si uvědomíme, že jsme zahlceni.

Jak poznáme, že jsme zahlcení a na pokraji vyhoření?

Důsledkem takového tlaku jsou různé bolesti těla, těžké emoce a propady nálad. Je na to spousta studií. Jon Kabat-Zinn, zakladatel mindfulness, o tom píše. Pacienti s chronickými nemocemi popisují mírnější průběh. Díky pravidelné praxi jde redukovat deprese a vyhnout se stavům vyhoření.

Představme si třeba krizovou situaci: Mám malé dítě a na hřišti spadne z houpačky. Přirozeně přichází strach, zrychlený dech, stres. Jak si mohu sama pomoci?

Jde o situaci, kdy vám teče do bot. Mysl najede na automatické vzorce třeba z našeho dětství, co jsme nakoukali od rodičů. Začne fungovat jiná část mozku, ne ta racionální. To už je pozdě něco měnit.

Ideální je praktikovat mindfulness praxi jako zvyk podobně jako čištění zubů. Stačí třeba 5 minut, v začátku vedené praxe. Začnete si uvědomovat svoje tělo a situace pak vnímáte jinak.

Například pracujete se svým dechem, je možné, že se v podobné situaci dokážete sama zklidnit a zareagovat s větším klidem a nadhledem.

Stalo se vám v rodině někdy něco podobného?

Ano, shodou okolností, přesně to, co popisujete, se stalo manželovi. Měl u sebe 2 z našich dětí a jedno mu spadlo z houpačky.

Ověřilo se, že když člověk pravidelně praktikuje (tedy zvědomuje si sám sebe, svůj dech a tělo), je schopen se v takové situaci zareagovat s nadhledem. Pár lidí to sice má jako vrozenou schopnost, ale není jich moc.

U různých lidí se reakce liší, ale mohou se naučit měnit své návyky. Já osobně se třeba hodně lekám. Dnes už ale dokážu s úlekem vědoměji pracovat. První znatelnější pokroky lze čekat za 3 až 6 týdnů.

Se svým mužem vedete také kurzy Wim Hofovy metody. Doporučujete je i čerstvým maminkám? Které postupy jim konkrétně mohou pomoci?

Je to super příprava na rodičovství a porod. Jak jsem už říkala, začít s otužováním doporučuji ještě před otěhotněním. Když už je pak tělo zvyklé, tak to není problém. Zádrže dechu podle Wim Hofa by ale těhotné neměly dělat, spíše jógové dýchání.

Maminkám ale určitě doporučuji hájit si po porodu šestinedělí, užívat teplo a klid s miminkem. Dechová cvičení se hodí, pomohou i jako prevence zánětů.

V rodičovství mi otužování pomáhá v oblasti nastavování si hranic. Jakmile si je člověk díky chladu zvědomuje, snáz se i komunikuje, kde je vlastně máme, co je pro nás ok a co už ne a proč. Za pomoci práce s dechem a expozicí chladu toto lépe zvládneme.

Dechové uklidňující techniky jsou vůbec zajímavé. Jak fungují? Poradíte rychlý postup našim čtenářům, kteří právě sedí v práci a cítí, jak jim stresem tuhne krk?

Zaměřit se na dech a prodlužovat jej a snažit se víc vnímat signály těla, jak se aktuálně cítí. Napočítat do 6 nádech a do 6 výdech, nebo do 4, pokud jsme hodně ve stresu.

Taky pomáhá projet pozorností tělo od chodidel až po hlavu. U toho často najdeme stažení těla, které často vede k bolestem. Takto se můžeme několikrát denně sami zmapovat a zrušit si bolest zad nebo hlavy. Zase to chvíli trvá, než se to člověk naučí.

Pod hlavičkou projektu Play everyday sdílíte další videa a příspěvky podporující „dospělou hravost“. Je hravost klíčem k nadhledu a životní spokojenosti?

Hravost je náš motor, který nás sytí. Dospělí k ní mají často averzi skrz spoustu povinností. Nemají hravost na prvním místě a to je často i důvodem, proč je tolik nemocí psychických i fyzických. My každý víme, co nám dělá radost, a snadno můžeme dělat to, co nám jde. Odklonit se od toho výkonnostního způsobu života.

Když lidi najdou místo ve svém životě, kde zažívají hravost, jsou najednou úspěšní a v pohodě i pro okolí.

Kdyby mi někdo řekl, ať začnu hrát na piano před 20 lety, byla bych u toho otrávená. Když jsem se rozhodla sama ve 38, učím se násobně rychleji a jde to samo.

Hravost je klíčem k tomu najít své místo v životě a nadhled přijde sám od sebe. Člověk na něj necílí. Tím, že dělám věci, co mě baví, do foroty se sytím na to zvládat i těžké situace v životě. V mnoha situacích se pak stírá rozdíl mezi příjemnou a nepříjemnou situací. Dokážeme se snáz rozhodnout, čemu věnovat pozornost a čemu ne. Nadhled je pak vedlejší efekt. Všímavé nehodnocení se děje víc a víc ve chvíli, kdy v jádru jsem sycená a cítím se na správném místě.

Jde s hravostí začít v každém věku a životní situaci?

Zejména dospěláci by měli začít kdykoli, stačí třeba 5 minut po práci dělat něco, co mě baví. Chce to koule, že se mou prací stane to, co je moje radost. Pak nemusím se sebou a se životem bojovat a nemusím nic dělat na úkor druhých.

Co vzkážete na závěr všem, kdo se právě teď necítí ve svém těle dobře a místo spokojenosti je naplňují chmury?

Můj tip je příroda a pobyt v ní. Je to dostupné zadarmo kdykoli a kdekoli. Nové kytky doma nebo na balkoně, procházky po lese…. Kdo si troufne, může vyrazit i bosky.

Když se stane nějaký těžký prožitek, je důležité uvědomit si, že je to lidské a všechny nás to spojuje. Nenechávejte si bolístky pro sebe a jakýmkoli způsobem je sdílejte, ať už je to s terapeutem nebo kýmkoli. Napsat, říct, namalovat. Všechno funguje.

Děkujeme za příjemné povídání a přejeme samé krásné chvilky s rodinou i žáky 🙂