Když se nad životem nebudeme zamýšlet, proteče nám mezi prsty, varuje autor projektu Smysluplné rozhovory

Dnešní stresující doba si žádá dvojnásobnou péči o naše duševní zdraví. Jednou z věcí, kterou můžeme udělat všichni, je zastavit se na chvíli a zapracovat na svých vztazích – s rodinou, partnerem/partnerkou i přáteli. Takovou možnost teď nabízí třeba Vít Novotný prostřednictvím projektu Smysluplné rozhovory.

Vítku, představíte Smysluplné rozhovory někomu, kdo je zatím nezná?

Vizí Smysluplných rozhovorů je vracet hloubku do našich rozhovorů, vztahů i životů. Původně tento projekt vznikl z mého pocitu, že se s lidmi bavím stále dokola o stejných tématech, a že se často jedná spíše o rozhovory praktického charakteru, více než o to, abychom se s druhým člověkem doopravdy lépe poznali. Připadalo mi, že i se svými kamarády mezi sebou máme nějaké hradby, za které se raději nepouštíme třeba ze strachu, co by si o mě ti lidé pomysleli, kdybych řekl, že třeba vidím život trochu jinak, než je předkládaný status quo. 

Lákalo mě přeskočit klasické, zaběhnuté fráze o počasí, práci, škole, politice atp. a začít se s lidmi bavit o tématech, která přesahují tyto dennodenní rozhovory, ponořit se hlouběji do témat, která jsou v našich životech důležitá, jak kdo z nás vidí svět a to vše sdílet v bezpečném prostředí podobně naladěných lidí. 

Proto jsem v roce 2017 uspořádal první setkání Smysluplné rozhovory a od té doby, společně s dalšími lidmi, kterým se myšlenka líbí, pořádáme pravidelně setkání už v 9 městech po celé České republice. Mám velkou radost, že už jimi prošlo více jak 2 000 lidí a další se přidávají. 

Co bylo dalším krokem?

Dalším krokem bylo vytvoření konverzačních karet s otázkami, aby lidé mohli hlubší rozhovory přenést i mezi své blízké: přátele, partnery i rodinu. Otázky, které tam jsou, mohou pomoci otevřít mezi lidmi témata, o kterých by je třeba běžně nenapadlo se bavit. 

Z našich předešlých aktivit také vyšla poptávka po tom, jak vlastně budovat blízké vztahy. O vztazích se totiž učíme převážně v rodinách, kde ale mohou být také nějaké špatné vzorce, které pak nevědomky opakujeme a divíme se, proč se nám třeba nedaří navázat bližší vztah s rodiči, proč se někdy cítíme osamělí, případně proč máme pocit, že doopravdy neznáme ani ty nejbližší lidi. Více informací mohou čtenáři nalézt na smysluplnerozhovory.cz.

Jak důležité je v psychologii klást si ty správné otázky? Jakou změnu to člověku přinese?

Nemyslím si, že je to důležité pouze v psychologii, ale celkově v životě. A myslím, že když se na chvilku zastavíme, vypneme občas všechna zařízení, která okolo sebe máme a berou naši pozornost, otázky se v nás začnou objevovat samy. 

Z mého pohledu je opravdu důležité se na svůj život někdy podívat z nadhledu a zamyslet se nad tím, jestli cesta, kterou jdu, je správná, kdo jsou pro mě opravdu důležití lidé a zda činnosti, kterým věnuji svůj čas, jsou opravdu ty, které mě obohacují, nebo s nimi jen z dlouhodobého hlediska marním čas. 

Když se nad svým životem nebudeme zamýšlet, může se stát, že nám pak proteče mezi prsty. Často se stává, že nás zastaví a přiměje si klást otázky až nějaký otřes. Smrt někoho blízkého, vážná nemoc, rozvod… A to už někdy může být pozdě. 

Čas nevrátíme a zjištění, že jsem si třeba vybudoval skvělou kariéru, ale mám špatný vztah z dětmi, protože jsem nebyl doma, může být dost bolestivé prozření. Z mého pohledu je lepší tomu předcházet a pustit se do dialogu sám se sebou, se svým svědomím atd. 

Jak moc důležité je klást ty správné otázky druhým? A kde takové otázky najít, když k tomu nemám po ruce žádné kartičky?

Kartičky s otázkami jsou pouze pomocník. Nástroj, jak třeba osvěžit naše konverzace a vytrhnout nás z běžných rozhovorů. Podle mě se nedají otázky dělit na správné a špatné. Rozhovor, tak jak se o něm bavíme teď spolu, tzn. takový dialog, který by nás měl spojovat a odhalovat naše vnitřní světy, je především o otevřenosti, zájmu o druhého a naslouchání.

Ty vhodné otázky se zrodí z těchto věcí.

Když se o někoho budete upřímně zajímat, budete se přirozeně ptát. Stejně tak, když si budeme naslouchat bez tendence radit, analyzovat, nebo hodnotit, ale zaposloucháme se do věcí, které nám ten druhý říká.

Zase k tomu ale často vede cesta přes to, že budu naslouchat sám sobě a budu o svém životě přemýšlet občas i z meta úrovně, z nadhledu. Reflektovat, jak mi je na místě, kde se nacházím. Přemýšlet nad svými hodnotami, které mi pak pomáhají ve chvílích, kdy se musíme rozhodnout o směru další cesty atd. Když se pak z tohoto nastavení začnu bavit s druhými, může to otevřít dveře do jejich příběhů a toho, co se děje “za oponou”.

Co pro vás znamená štěstí či úspěch: To je jedna z otázek z vašich kartiček. Co nejčastěji lidé odpovídají?

Každý to vidí trochu jinak, což je právě hezké. Obecně ale asi většina touží po tom, najít nějaký smysl ve svém životě, mít dobré vztahy a být úspěšný v pracovním životě. To je tak obecně a pak je důležité jít hlouběji a zkoumat, co ten konkrétní výrok pro konkrétního člověka znamená.

Co znamená štěstí a úspěch pro vás osobně?

Pro mě úspěch i štěstí znamená to podobné. Možná to zní morbidně, ale pro mě je v životě důležité téma smrti. Snažím se žít tak, abych, až jednou přijde můj poslední výdech na tomhle světě, měl pocit, že jsem jednal podle svého svědomí a využil jsem čas, který jsem tu dostal k dělání dobrých věcí, které mě naplňovaly a snad byly přínosem i pro ostatní, nebo jim alespoň neškodily.

Nikdy bych nechtěl mít pocit, že jsem svůj čas prodal jenom za peníze, majetek, nebo status. To znamená, že úspěch pro mě znamená mít okolo sebe blízké lidi, se kterými si můžeme naplno důvěřovat a můžeme být spolu takoví, jací jsme. Aby moje práce byla to, co mě zajímá, v čem se chci rozvíjet a zároveň je užitečné pro ostatní. Taky je pro mě důležité mít dostatek času na pohyb, vzdělávání, toulání v přírodě a taky třeba nedělat vůbec nic. 🙂

Mám rád rovnováhu a harmonii, jejichž udržování je pro mě úspěch.

Štěstí se snažím brát spíše jako stav mysli, než něco, co udávají vnější okolnosti. Takže se snažím vnímat a užívat si každodenní maličkosti, hodně se smát a trávit co nejméně času s myšlenkami i lidmi, se kterými mi není dobře.

Odkdy naše rozhovory nemají patřičnou hloubku? Zdá se mi, že naše babičky spolu mluvily jinak než jen povrchním stylem „jak se máš? – dobře.“

Na tuto otázku nedokážu s určitostí odpovědět. Ve vší úctě k nim, nemyslím si, že by byli naše babičky a dědečkové nějak výrazně jiní než my. Jiná byla doba. Určitě se museli vyrovnávat s jinými nástrahami než my. Možný problém vidím v tom, jak se doba zrychluje a současně máme nekonečno externích možností, jak se zabavit, trpí tím i naše konverzace. 

Hlubší povídání vyžaduje plnou pozornost a čas, abychom se mohli do rozhovoru ponořit. To jsou dvě veličiny, které jsou vlastně dnes to nejcennější a všechny firmy o ně různými způsoby bojují. Když budu čerpat z vyprávění své babičky, tak se dříve sešla celá rodina ve světnici – což byla často jediná místnost v domě, kde se topilo – a neměli tolik možností, jak trávit čas. 

Jak ho tedy trávili?

Neměli televizi, hrálo pouze rádio, kde si ani nemohli pustit, co chtěli, ale byli odkázáni na to, co zrovna vysílali. Nemohli si pustit Netflix s nekonečnými možnostmi filmů a seriálů. Takové prostředí více nahrávalo tomu si povídat. Nebylo tam tolik rušivých elementů. 

A ted si vezměte nás. My máme v mobilu celý svět. Neustále nám blikají nové zprávy, e-maily, na YouTube si můžeme pustit nový videoklip od našeho oblíbeného zpěváka, každou chvíli vychází zajímavé podcasty, na Tinderu jsou stovky potencionálních partnerů/partnerek, a tak bych mohl pokračovat. To jsou pro náš mozek a pozornost obrovská pokušení a někdy je těžké jim odolat a věnovat svou pozornost člověku naproti nám. 

Ale zase bych tu starší dobu neidealizoval. Každá doba má své výzvy, se kterými se lidé musí vypořádat. Myslím, že ani dříve hlubší rozhovory nebyly až tak na pořadu dne. Myslím, že to bylo stejné jako dnes, spíše záleží na jedinci, případně rodině. My ted zatím máme tu velkou výhodu, že blahobyt je na velmi vysoké úrovni a my máme možnost řešit i tyto věci, protože máme opečované ty základní, existenční, potřeby a můžeme se posunout o patro výš. Generace před námi měly mnohem více starostí s tím, jak se zajistit existenčně a na hledání smyslu života jim prostor moc nezbýval.

Co když se někdo právě teď necítí psychicky dobře. Jaké otázky by si měl položit a zodpovědět?

Na to není univerzální rada. Určitě by se za to člověk neměl bičovat a přijmout to, že se zrovna necítí psychicky dobře. Že je přirozené, se někdy cítit smutný, mít strach atp. A pokud je to dlouhodobějšího rázu, pátral bych, proč to tak je. Zeptat se sám sebe, co bych potřeboval. Určitě bych doporučil vyhledat i nějakého terapeuta, se kterým to může probrat a který mu/jí může pomoci dopátrat se toho, v čem nepříjemný pocit vězí.

Komu doporučujete osobní setkání na téma Smysluplné rozhovory? Jaký přínos slibují?

Doporučuji je každému, koho to láká.:-) Nejde o žádné filosofické/terapeutické setkání, je to spíše bezpečné prostředí, kde si lidé povídají o svých životech. Je tam často spousta smíchu, občas se samozřejmě narazí i na nějaké těžší téma, ale to k životu patří. 

Pokud by někdo měl chuť popovídat si o trochu jiných věcech, než jsou často naše klasická povídání, poznat nové lidi, inspirovat se jejich příběhy a zároveň si vzít čas, sdílet s ostatními ten svůj, pak doporučuji to vyzkoušet. 

Vůbec není třeba mít v sobě tlak, že třeba nebudu vědět, co říct. Nikdo tam nikoho nenutí mluvit, ani odpovídat na otázky, když nechce. Zároveň se snažíme dodržovat nějaké zásady, abychom napomohli sdílení a opravdu vytvořili prostředí, kde se budeme cítit dobře a budeme mít důvěru si s lidmi upřímně, lidsky popovídat bez zbytečných masek. 

Nabízíte kartičky s otázkami také pro páry. Ty často řeší specifické vztahové problémy. Máte zpětnou vazbu, kolika z nich vaše dobře mířené otázky pomohly?

Dělá mi radost, že mi občas někdo napíše, že jim kartičky pomohly obnovit komunikaci ve vztahu. Otevřely nějaká témata, která byla dlouho ve vzduchu, ale třeba nevěděli, jak je otevřít. Častá zpětná vazba je i to, že si nemysleli, že je to možné, ale že mají pocit, že se navzájem ještě lépe poznali a dozvěděli se o tom druhém něco, co vůbec netušili. Díky tomu se třeba i dokázali trochu více navzájem pochopit. 

Ale kartičky jsou nástroj. Jak je kdo využije, už je věc další.

Co dalšího s projektem chystáte? Nebo snad rovnou celý nový projekt? 🙂

Skvělá otázka, nápadů je spoustu, ale nestíhám vše realizovat.:-) Jsem vděčný, že se ke mně připojují další lidé, kteří vedou setkání ve svých městech a pomáhají tak šířit myšlenku Smysluplných rozhovorů. Na to bych se chtěl víc zaměřit.

Obrovsky mě baví, že s kamarádem – filmařem oslovujeme náhodné kolemjdoucí s různými otázkami, na které se jich pravděpodobně nikdo dlouho nezeptal. Na tomhle projektu je krásně vidět, že většina lidí by si o těchto věcech ráda povídala, jenom třeba nemá příležitost. 

Podle všech výzkumů roste počet lidí, kteří se dlouhodobě cítí osamělí a neví, kam patří. Chtěl bych nějak přispět k tomu, aby to tak nebylo. S tím souvisí i prožitková akce Být si blíž, kde vyrazíme na prodloužený víkend a budeme se na téma blízkosti dívat z různých stran. 

Každopádně je toho teď hodně a všechny akce lidé najdou na sociálních sítích a stránkách Smysluplné rozhovory.

Vítku, děkujeme za krásně hluboký rozhovor a spoustu skvělých tipů. Ať se vám daří!