Psycholožka Iva Málková: Když se cítíme neatraktivní, vnímá nás stejně i okolí

PhDr. Iva Málková se věnuje problematice obezity takřka 50 let. Jejím cílem a mottem je „hubnutí s rozumem“. V roce 1990 proto založila sdružení STOB – STop OBezitě. Jak sama říká, v dnešní době je laskavý a rozumný přístup – nejen k problematice obezity – zvlášť důležitý.

Paní doktorko, co pro vás znamená ono pověstné „hubnutí s rozumem“?

Rozdělila bych odpověď do dvou částí. První je, že většina lidí nehubne pod odborným vedením, ale podléhá obchodníkům s hubnutím. Druhá, že cesta k dosažení a udržení optimální váhy nespočívá jen v úpravě jídelníčku, ale hlavně ve změně myšlení – hubnutí začíná a končí v hlavě.

Většina laických nabídek na hubnutí jako by vypínala rozum a útočí jen na emoce, a pak i rozumní lidé podlehnou. Stačí sugestivně nabídnout vyřešení dlouhodobého problému s kily navíc. Přidá se dojemný příběh a vyjádření rádoby odborníků na slovo vzatých, kteří přicházejí s řešením „šitým na míru právě vám“.

Pak se přes internet navíc zdůrazní časový tlak. Pozor, brány této ojedinělé nabídky se o půlnoci zavírají. Je třeba chytnout nabídku hned, levnější už nikdy nebude. Emoce vítězí nad rozumem… A pak se nabízí nesmyslné diety, které vyřazují kde co, od mléka po lepek až k cukru.

Nezdravá propagace pseudozdravého životního stylu bývá prezentována černobíle. U citlivých jedinců pak navozuje až fobii z různých druhů potravin. Některé jsou degradovány na jedy a na druhé straně se vzbuzuje až nekritický obdiv k tzv. superpotravinám. Které to jsou, určuje pseudovýživový guru, např. autor článku v populárním časopise, představený jako spasitel zdraví. Lidé mají pak velmi omezený výběr potravin pro sestavení jídelníčku, a brzy je to přestane bavit.

A zde nastupuje druhý aspekt – že je při hubnutí třeba pracovat i s myšlením. Člověk s kily navíc má často tzv. černobílé myšlení, a když poruší (často nesmyslná) doporučení, naskočí mu myšlenky, že je k ničemu, na to se naváží negativní emoce, které řeší nadměrným příjmem potravin do doby, než začne zase hubnout. Zhubne kilo, přibere dvě, a kila jdou plíživě nahoru.

Filozofií STOBu je klást důraz na celkový jídelníček a není namístě jednu potravinu vynášet do nebes a druhou hanit.

Měli bychom zachovávat optimální energetický příjem nám vlastní a dodržovat daný poměr živin. Čím konkrétně si takový jídelníček naplníme, je už jen na nás.

Pochopitelně bychom měli vybírat kvalitní potraviny, ale když jednou za čas zařadíme i něco „méně zdravého“, tak nám to neublíží. Zkrátka je potřeba zapojit do samostatné tvořivé tvorby jídelníčku rozum a nenechat si nařizovat někým jiným, co budu jíst právě já.

Netajíte se tím, že k problematice léčby obezity vás přivedly vlastní problémy s váhou. Kdy to začalo? Kdy a jak jste problém zlomila?

Již od mala jsem měla kila navíc. Jednak proto, že mírnou obezitu máme uloženu v rodinných genech, a také proto, že jídlo bylo pro mne vždy životním potěšením.

Z vyprávění vím, že jsem již jako kojenec lezla po bytě a jedla, co jsem nalezla, včetně smetí.

Máma se mě snažila v jídle omezovat, například již ve školce měli pokyn mi nedávat rohlíky apod., dávala mi méně příloh, než bych snědla, a tak trochu mě naučila držet diety, které jsem si pak v době dospívání už ordinovala sama.

Držela jsem nejrůznější diety, kterými jsem si zúspornila metabolismus. Když mě to chytlo, odhlásila jsem si obědy a jedla různé nesmysly. Nejvíce tehdy frčela vajíčková dieta. Nebo vám za padesátikorunu přišla „odborná“ rada: „Nežer.“

Na vysoké škole jsem přestala chodit na obědy a začala experimentovat s různými dietami, které zrovna kolovaly mezi kamarádkami.

Se studiem psychologie a psaním diplomové práce na téma kognitivně behaviorální terapie obezity se dostavil pro mě radikální zlom, kdy jsem pochopila, že při hubnutí nestačí řešit samotný jídelníček. Je nutné dávat pozor zejména na tzv. jídlo navíc oproti plánu. Takové to ďobání ničeho, avšak neustálé. Rovněž je při hubnutí důležité, aby změna návyků proběhla co nejpříjemněji. Pokud je cesta ke změnám utrpením, jsou váhové úbytky dočasné a problém obezity se nikdy nevyřeší. Toto prozření přišlo asi ve 20 letech, kdy mi začínalo být jasné, že by mě tato tematika bavila.

A tak se problematice obezity věnuji již skoro 40 let a udržuji si váhu v pásmu mírné nadváhy. Řídím se radami, které dávám i jiným, kteří jsou mi v udržení váhy taky oporou. 

Je to výhoda nebo nevýhoda mít jako odborník vlastní zkušenosti s nadváhou? Přeci jen každé tělo je jiné, co pomohlo vám, nemusí fungovat na jiné…

Většina hubnutí chtivých lidí ví teoreticky, co má dělat, ale nedělá to, protože jim chybí schopnost tyto znalosti využít pro úspěšné hubnutí. Ten, kdo má vlastní zkušenosti s rozumným hubnutím, si snáze uvědomí, že nestačí se zabývat jen samotným jídelníčkem, ale také tím, jestli je spouštěčem k jídlu hlad nebo jiná lákadla či stres.

Myslím si, že je to tedy výhodou, ale samozřejmě ne podmínkou – zrovna tak jako se léčbou alkoholismu většinou nezabývá vyléčený alkoholik.

Každý klient to také bere trochu jinak. Někoho uklidní, když má lektor kurzů STOB pár kilo navíc a má s hubnutím zkušenosti. Ví, že lektor řeší či řešil stejné problémy jako on a více mu důvěřuje. Někdo to naopak může brát tak, co mu má někdo radit, když není ani sám schopný zhubnout. Ale spíše se setkáváme s tou první variantou a pár kil navíc u lektora opravdu nevadí a je naopak výhodou, když lektor může sdílet i vlastní zkušenosti s hubnutím.

Naši lektoři se často rekrutují z řad účastníků kurzů zdravého hubnutí, kteří mají pro vedení kurzů odborné předpoklady. Vedení kurzů je i pro ně motivací, aby si zredukovanou váhu udrželi. Stejně tomu je tak i u mě. Kdybych se neživila hubnutím, asi bych vážila o něco více. Důležité tedy je, ať vzděláním či vlastním prožitkem si uvědomit důležitost psychologického přístupu, který potom aplikujeme na individualitu daného člověka.

Hubnutí vnímáte jako práci s emocemi a myšlenkami lidí. Dají se najít v tomto směru nějaké vzorce, které obecně fungují? Nebo je každý opravdu úplně jiný a vyžaduje individuální přístup?

Máte pravdu, že každý člověk je neopakovatelný jedinec. Na druhou stranu každá psychoterapie má určité principy, které se pak aplikují na potřeby daného člověka. A pro návykové problémy jako je obezita, kouření, drogy, alkohol, je nejefektivnější kognitivně behaviorální terapie. Ta vychází ze systémového pojetí člověka.

Model systémového pojetí terapie obezity

Při hubnutí se většinou lidé zaměřují jen na jednu část – na chování – na změnu jídelníčku či pohybových návyků. Terapie obezity by ale měla být komplexnější a je třeba ovlivňovat i myšlení a emoce, které k nežádoucímu chování vedou. Když si tedy vezme klient něco nadplán, např. čokoládu, tak pokud se terapeut soustředí na změnu chování, tak se bude zabývat nutričním složením. Navrhne pro příště menší množství a třebas vyšší procento kakaa apod. To však nepomůže v řešení nadměrné konzumace čokolády, když je důvodem, že klient neumí řešit nevhodné emoce jinak než sladkým.

Zde je pak výhodnější volit techniky, jak zvládnout konkrétní emoční problém jinak než čokoládou. V materiálech STOBu, například v e-booku nebo v nové knize jsou uvedeny desítky takových technik.

Proč místo jednoho dílku čokolády často sníme celou tabulku?

Důvodem konzumace celé čokolády může být také fakt, že po nereálném předsevzetí, že se netknu sladkého, mi naskočí po snědení jednoho čtverečku tzv. negativní automatické myšlenky – „když už jsem to porušila, tak teď už je to jedno, jsem k ničemu, nemám vůli, nemá smysl, abych hubla“ a kvůli těmto myšlenkám spořádám čokoládu celou.

Pomocí kognitivních technik (kognice znamená myšlení) se bude klient učit snižovat sílu myšlenky, že snědení jednoho čtverečku čokolády, což je úplně normální, z něho dělá nehodnotného člověka.

Pokud hrají podstatnou roli při vzniku a udržení obezity nevhodné kognice, pak je nutné se soustředit na kognitivní terapii. Pokud hrají roli zejména emoce – jedení jako reakce na stres apod., využijeme technik ke zvládání emocí.

Behaviorálních technik využíváme ke změně stravovacích a pohybových návyků. Ať začneme se změnou na jakékoliv úrovni, ovlivníme tím i ostatní složky osobnosti. Nejlépe je ovlivňovat všechny složky osobnosti komplexně.

Paní doktorko, děkujeme za vaše rady a vy, milí, čtenáři, se těšte na pokračování rozhovoru: Už ve čtvrtek 29. 10.