Proč lidé tolik tloustnou? Zamyšlení nutriční terapeutky

Jak to, že lidé v dnešní době tolik tloustnou? Je nadváha jen otázkou vlivu životního stylu a stravování? Nebo snad i genetické výbavy, aktivity hormonů nebo dokonce užívaných léků?

Češi nezadržitelně tloustnou

Z dlouhodobého sledování české populace je jasné, že ohledně zastoupení nadváhy a obezity na tom není české obyvatelstvo úplně dobře. Lidé s nadváhou a obezitou tvoří okolo 59 % české populace (z toho je půlka lidí s nadváhou a druhá půlka s obezitou). Osobně vidím znepokojivě hlavně to, že nám trendově tloustne i ta nejmladší věková kategorie, kterou jsou děti.

A někdy to není jen tím, že by děti neměly dostatek pohybu. Je to i tím, že i když už pohybovou aktivitu mají, tak současná všude dostupná vysoce zpracovaná strava mnohdy způsobí i to, že i děti s pohybem nevydají tolik energie, kolik přijmou v podobě nekvalitní vysoce kalorické stravy. Zkrátka jejich energetický výdej není tak velký jako jejich příjem energie ze stravy a nápojů.

Ubývá přirozeného pohybu a zvyšuje se dostupnost jídla

Dokážu si představit, že i když si dítě, které vyrůstalo před několika desítkami let, dopřálo nějakou sladkost (například oplatku, domácí buchtu, chleba s marmeládou nebo lízátko a zapilo to domácí šťávou), tak to pořád dokázalo vykompenzovat velkou přirozenou pohybovou aktivitou a hrou (počítače a mobily nebyly).

Jiná doba, jiné návyky

Současná doba přináší nejen nám, ale i našim dětem, pohodlí a technologie, které často vedou k sedavému způsobu života. Děti tráví více času před mobilem, tabletem či jinými zařízeními. Naopak méně času tvoří pobyt venku, pohyb a fyzická aktivita. Sportovní kroužek jednou týdně a hodiny tělocviku ve škole to očividně nezachrání.

Druhou stranou přibírání na tělesné hmotnosti u dětí je i jejich zvýšený přísun jídla. Znám děti, které za odpoledne dokážou sníst pytel brambůrek, na to si koupí něco sladkého a zapijí to „energeťákem“. 

Protože mají třeba i lepší kapesné od rodičů, než mívaly dřívější generace dětí a také mají větší možnosti, kde si něco koupit. Potraviny s vysokým obsahem cukru, tuku a kalorií jsou tedy v dnešní době nejen snadno dostupné, ale bezpochyby i lákavé.

Zákon o příjmu a výdeji energie platí i dnes

Stejný mechanismus funguje i u dospělých – méně přirozeného pohybu, méně spánku, více možností v dostupnosti jídla, a především zhoršená kvalita stravy. Tyto aspekty nejvíce můžou za to, proč nám populace tloustne. Zákon o příjmu a výdeji energie platil v minulosti a platí i dnes. To je to, co se ani s léty a dobou nezměnilo.

Osobní dispozice

Samozřejmě, že i to, s jakými dispozicemi se narodíme, tak hraje svou roli. Ať chceme nebo ne, určité své dispozice změníme jen do jisté míry a některé vůbec. Někdo je přirozeně vysoký, štíhlý a má útlou kostru. Někdo má přirozeně menší postavu, třeba i tendence k širším bokům, většímu břichu, mohutnější stavbě těla, krátké/dlouhé ruce/nohy, malá/velká prsa. 

Někdo má pevnější vůli, někdo se hůř v jídle uhlídá. 

Někdo dokáže korigovat svoje chutě, někdo se častěji v jídle „neudrží“. Někdo toho může sníst víc a nepřibírá tolik a někdo jí velmi střídmě a přibírá o něco víc snadno. Jak říká jedna moje klientka: „Ale to není spravedlivé!“

Nadhled a respekt k jinakosti

Nevím, jestli je to spravedlivé, ale je jasné, že příroda nás lidstvo udělala velmi pestré a je potřeba její záměr respektovat. Pokud v této jinakosti budu hledat to dobré, pak vidím, že třeba robustnějším typům lidí nedělá problém fyzická práce, manuální aktivita nebo například ošetřovatelská práce v nemocnicích a jiných sociálních zařízeních.

A naopak – někdo s malou drobnou postavou by asi ošetřovatelskou činnost moc dělat nemohl (například zvedat nemocné lidi z lůžka apod.). Ale zase tento typ lidí může být dobrý v „duševní“ práci – mají třeba lepší somatické dispozice k práci „u stolu“. 

Zkrátka, kdybychom byli všichni štíhlí a vysocí, tak si myslím, že by nám tu chyběla ta potřebná diverzita, která teprve tvoří ten funkční celek. 

Aneb „ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc.“ 😊

Jak je to s tou genovou výbavou? Může za tloustnutí nebo ne?

Uvádí se, že část lidí může mít genetické predispozice k určitému typu postavy. Také existují geny, které ovlivňují naši schopnost metabolizovat potravu, ukládat tuk a regulovat chuť k jídlu. Další záležitostí je pak aktivita našich hormonů, které souvisejí s příjmem, zpracováním a ukládáním rozložené stravy. 

Ano, to vše může být pravda. Ale nezapomeňme, že gen může být jen předpoklad! Genová nebo vrozená dispozice nemusí být vůbec aktivována. Takže přítomnost genu je jedna věc, druhá věc je to, že i genovou výbavu můžeme svým životním stylem zásadně ovlivnit!

I lidé z „obézního“ rodu můžou mít optimální tělesnou hmotnost

Znám i konkrétní osoby, kde jsou všichni v jejich rodinách obézní. A i přes očividný stejný typ postavy dokázali tito lidé dlouhodobě udržovat svoji postavu v normě nebo v lehké nadváze a zrušit rodinné zaříkávadlo „máme to v genech“. Dokázali to prostřednictvím každodenního pohybu, dostatečné délky spánku, stravováním a v neposlední řadě i „mentálním nastavením“. Nepodlehli nastavení „máme to v genech“.

Případy, kde je obezita zdravotním symptomem

V jakých případech můžeme říct, že obezita je opravdu dopadem určitého zdravotního stavu? Jsou to případy vzácných stavů organismu jako je například Prader–Willi syndrom (PWS). Jedná se o stav organismu, kdy důsledkem poruchy funkce hypotalamu, který reguluje pocity hladu a žízně a uvolňuje hormony ovlivňující růst a pohlavní vývoj, dochází k nezvladatelné chuti k jídlu (kvůli vysoké hladině hormonu ghrelinu). 

Typický je i malý vzrůst, málo svaloviny, krátké končetiny a mírná mentální retardace. Příčinou je ztráta genové exprese na 15. chromozomu původem od otce. V tomto a dalších zdravotních situacích je obezita opravdu doprovodným stavem. 

A co vliv léků a našich hormonů?

Je pravda, že i některé léky nebo snížená/zvýšená hladina různých hormonů může zasahovat do toho, jak snadno se nám udržuje tělesná hmotnost nebo jak rychle přibíráme. 

Léky

Mezi léky, kde je možný dopad na funkci metabolismu, můžeme zařadit například kortiko-steroidní léky, některá antidepresiva či léky hormonální povahy (inzulin, hormony štítné žlázy, estrogeny…). Zde je rozhodující především délka užívání daných léků.

I naše vlastní produkce hormonů může mít vliv na náš somatický vývoj. Osobně doporučuji všem klientům, kteří nezadržitelně přibírají a nedaří se jim navyšování tělesné hmotnosti dlouhodobě korigovat opatřeními v životním stylu i po poradě s nutričním terapeutem, si nechat vyšetřit hormonální profil. Především si nechat nabrat hormony štítné žlázy, pohlavní hormony, kortizol aj. Ať víte, jak na tom zdravotně jste a na co se případně zaměřit.

Mám zkušenosti i s klienty, kteří berou léky, které jim metabolismus ovlivňují. Mám ve své poradně i klienty s poruchami štítné žlázy (nedostatečnou funkcí) nebo ženy v menopauze. 

Je pravda, že situaci například s hubnutím mají těžší. Hubnutí jim jde třeba pomaleji nebo potřebují větší míru vytrvalosti a zodpovědnosti v opatřeních. Ale i tak se nám vesměs daří s váhou směrem dolů hýbnout. Tito klienti potřebují více své zarputilosti a také podpory, aby setrvali. 

Subjektivní vs. objektivní pravda

Osobně jsem se už setkala se situacemi, kdy je zdánlivě vše vyladěno, a i tak lidé nehubnou/neustále tloustnou. Zdravotně jsou tito lidé v pořádku, hormonální nerovnováha nepotvrzena, léky neberou, mají pohyb, dobře spí a jedí střídmě. A stejně to nejde dolů.

Jedna věc je ta, že já jako nutriční poradce s klienty nejsem neustále, a tak opravdu nevím, zda to, co mi v mojí nutriční poradně říkají, dělají celou dobu. Jestli třeba nemůže hrát větší roli „občas si dám“. Je řečeno „občas si dám“ a ve skutečnosti je to skoro denně něco. 

Jen pokaždé něco jiného, co může snahu o hubnutí/udržování tělesné hmotnosti kazit (alkohol, sladké nápoje, sladkosti, zmrzlina, sladké pečivo, tučná jídla, smetanové pokrmy, uzeniny, velké porce, absence pohybu atp.). To pak může s kartami pěkně zamíchat. 

Někdy lidé jen skutečnou příčinu doopravdy nevidí.

Mentální nastavení a psychosomatika

Já jsem přesvědčená, že s tím, jak vypadáme, souvisí i to, jestli jsme ve stresu a jak si se stresem poradíme. Nebo jestli obezita není do jisté míry odrazem i určitého typu přemýšlení. Anebo jestli si tělo navyšující se hmotností například i něco nesomatizuje (aneb stav myšlení, který se odráží na stavu a vzhledu organismu). 

Proč by se mělo tělo, jehož majitel už ani nevěří tomu, že může mít někdy „normální“ tělesnou hmotnost, touto cestou vydat? Nebo neustálé myšlenky typu: „přiberu i po vodě“, „navždycky už zůstanu tlustá“, „nenávidím svoje tělo“, „nemám být po kom štíhlá“ apod. 

Pozor na to, i psychosomatika je mocná, tak abyste se těmito větami neodsoudili k tomu, že tomu tak skutečně bude. 

Závěrem: Chtějte víc, ale nechtějte měnit svou somatickou podstatu

Pozor, jedna důležitá informace na závěr – je zásadní nenechat se strhnout řečmi, že za to můžou léky, hormony nebo geny. Prostě je potřeba něco pro svoje tělo dlouhodobě dělat!

• Zároveň ale nechtějte od svého těla, aby šlo pod svoji danou přirozenost. To znamená nechtít nereálné. Osoba se širokou stavbou ramen (tedy délkou kostí v ramenou) asi nikdy nebude v ramenou štíhlá, i kdyby se na hlavu stavěla. Někomu se ukládá tělesný tuk do břicha a někomu do nohou.
• Někdy se to změní věkem, někdy vlivem hormonů, někdy nikdy. 
• Proto chtějte po sobě a svém tělu požadavky, které jsou z hlediska stavby a osobních dispozic těla reálné a realizovatelné.