Aspoň malé množství luštěnin bychom měli jíst denně, říká nutriční terapeutka Martina Kučerová, DiS.

Zdravý člověk ví, co jí. Dobře se mu žije, spí i sní. Tak zní krásné motto nutriční terapeutky, zdravotní sestřičky, lektorky a laktační poradkyně s celostním a individuálním přístupem. Její přístup jde často trochu proti proudu a přitom dává veliký smysl.

Svůj osobitý přístup využíváte i při klasickém nutričním poradenství. V čem jsou vaše rady jiné než od ostatních výživových specialistů?

Mé rady vycházejí z mnohaleté zkušenosti napříč českým zdravotnictvím, kde jsem pracovala na různých odděleních či ambulancích jako zdravotní sestra nebo nutriční terapeutka.

Po této třicetileté praxi dokážu svá doporučení přizpůsobit individuálním potřebám klienta a ne jeho diagnóze nebo moderním trendům. 

V čem bývá největší problém?

Ne všichni potřebují všeobecné omezení ve stravě, které doporučuje nemocniční stravování a přežité pojetí diet. 

Velmi mě v tomto směru inspirovala nutnost řešit výživové omezení ve stravě při onkologickém onemocnění mé maminky. Kdy jí po operaci tenkého střeva byla standardně zakázána veškerá vláknina, omezeny tuky a strava v nemocnici se skládala z bílých rohlíků, veky, tvarohu a řídkých omáček bez chuti. 

Došlo mi, že taková strava je deficitní a neplnohodnotná. 

Kvůli takovému stravování lidé trpí nedostatkem vitaminů, minerálních látek a především tolik diskutované a zakazované vlákniny. Často jsou tyto diety indikovány po různých operacích, zákrocích a sice dlouhodobě a lidé nevědí, kdy a jak si mají jídelníček rozšiřovat. 

To zní strašně. Co se s tělem stane?

Výsledek je ten, že lidé jedí měsíc, dva stravu tzv. na vodě a pak už nemůžou. Už toho mají dost, není jim dobře a nechutná jim to. Ze dne na den pak zařadí běžnou stravu, kterou jedli dříve a je jim špatně. Tak zase začnou na vodě a tak pořád dokola. 

V čem je hlavní problém?

Nikdo jim nevysvětlí tzv. realimentaci: Návrat k běžné stravě a jak postupně jídelníček rozšířit a zpestřit, aby vše zvládli bez potíží. Často odborníci na výživu doporučují různé doplňky stravy a vysoce kalorické potraviny typu koktejlů, které mají doplnit chybějící nutrienty. 

Často však tyto produkty oslabený organismus spíše zatěžují a nevstřebají se tak, jak bychom očekávali. Já osobně doporučuji především základní potraviny, jednoduchou a šetrnou přípravu a individuální nastavení. Mám s tím dobré zkušenosti.  

Jakému typu klientů váš přístup nejlépe vyhovuje?

Moji klienti na sobě především chtějí sami aktivně pracovat. Hledají, až najdou, nebo na mě dostanou od někoho doporučení. 

Nejsem zde pro ty, kteří přijdou se slovy, tak co se mnou budete dělat, protože já s nikým nic nedělám. Nemohu za nikoho jíst ani nakupovat. 

Každý musí chtít sám. Být otevřený změnám. 

Nejsem ta, která něco přikazuje, zakazuje a drží za ručičku. Učím jednotlivé principy, vysvětluji, co, proč a jak zařadit do jídelníčku.

Nesestavuji dokonalé jídelníčky, neboť v nich nevidím smysl. Každý má jiné stravovací zvyklosti, vzešel z jiných rodinných podmínek a je potřeba na něco navázat. Vymyslet pokrmy tak, aby to chutnalo a odpovídalo zdravotnímu stavu klienta. 

Někdy stačí použít oblíbené koření a svět je hned veselejší.

Výživa souvisí i s pohybem a celkovým životním stylem. Řešíte s klienty i tyhle oblasti? Pokud ano, jak?

Ano, je potřeba na sobě pracovat na více úrovních. Strava tvoří jen část úspěchu. 

Než se dostaneme k vlastní úpravě stravy, řeším s klienty právě naladění celého dne a týdne tak, aby změny zvládli dlouhodobě praktikovat. Krok za krokem řešíme, jak jinak jíst, hýbat se a být v klidu. Pro někoho je to chůze do schodů nebo vycházka, pro jiného návrat k oblíbenému sportu. Každý máme jiné možnosti, ale každý nějaké možnosti máme.

Co se děje dál?

Dlouhodobé změny dosáhneme malými kroky, ze kterých máme radost. Stejně jako strava musí být dlouhodobě udržitelná a pestrá, tak je to i v pohybové aktivitě.

Není to o dietě, teď to chvíli vydržím a pak se pořádně najím.

Není to o nuceném fitku, kam doběhneme s vyplazeným jazykem a které nás stresuje.

Je to o radosti, kterou nám daná aktivita přináší. O tom, že tyto činnosti by měly být milou součástí každého dne.

To zní skvěle…

Krásně to shrnul pan Robert Fulghum v knížce Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Cituji: Žij vyrovnaně – trochu se uč, trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj. A každý den odpoledne si zdřímni. 

Jak by se nám žilo, kdybychom se řídili tímto jednoduchým pravidlem.

Čtenáři si na vašich stránkách mohou zdarma stáhnout několik e-booků. Za to děkujeme! Zaujal mě třeba e-book Desatero v nemoci. Shrnete prosím hlavní myšlenky?

E-booků mám celkem pět. Jeden je placený, Luštěniny krok za krokem. Čtyři jsou zdarma: Zahrnují témata od Kojení přes První příkrmy, mé pojetí Test pestré stravy až po vámi zmíněné Desatero v nemoci.

První tři se přímo týkají mé poradenské činnosti, na kterou je možné se objednat. Desatero v nemoci je jiné. Je to mé poselství vycházející ze zkušenosti jak zdravotníka, tak doprovázející osoby při nemoci blízkého člověka.

O co přesně šlo?

V roce 2011 nám s onkologickým onemocněním dali domů maminku s půlroční prognózou. Je rok 2023 a maminka je tady stále s námi. Soběstačná a čilá, ale cesta k tomu nebyla snadná. 

Prozradíte o e-booku víc?

V e-booku shrnuji deset bodů, které pro mě byly důležité. A které jsem nikde nedohledala, nikdo mi uceleně nevysvětlil, co nás čeká, jak mám s maminkou pracovat v domácí péči, jak mám pečovat sama o sebe.

Mladší syn tenkrát chodil do první třídy a já musela zvládnout rodinu, práci, péči o maminku a dvě školní děti. Naštěstí jsme na to byli s manželem dva, ale byla to zkouška, na kterou jsme se neučili. 

V Desateru v nemoci shrnuji právě ty dílčí kroky: 

• Fakt, že je dobré pracovat sami se sebou, jako doprovázející osoba i s nemocným celistvě. Věřit v uzdravení, komunikovat s lékařem jako partner, ne jako rukojmí. 
• Snažit se pochopit a nastavit léčbu i odpočinek dle svých možností a schopností. 
• Respektovat preference a aktuální stav nemocného.
• A v poslední řadě pak také přijmout konečnost. To není selhání, ale fakt, o kterém jsme si jen v dnešní době zakázali mluvit. A to není dobré.

Opravdu neexistuje možnost odborné pomoci?

Naštěstí je dnes situace otevřenější, než byla před 13 lety. Je zde více institucí podobných jako Cesta domů, množí se domácí hospice a paliativní téma se již dostává na světlo i v nemocnicích. 

Děkuji za to, neboť není nic potřebnějšího, než přijmout, že přirozené zrození, kojení, pohodový život i odchod jsou součást našeho bytí.

Dalším z vašich e-booků jsou Luštěniny krok za krokem. To je velké téma. Máte nějaký osobní tip, jak přimět lidi jíst luštěniny a pochutnat si při tom?

Luštěniny jsou mé oblíbené velké téma, které mám ráda, neboť jsou cenným zdrojem řady potřebných nutričních látek, minerálů, vitaminů a vlákniny. Pořádám i vlastní kurzy vaření, mám-li na to kapacitu.

Luštěniny bychom měli mít proto v jídelníčku denně, alespoň malé množství, ale každý den.

Opravdu každý den? To jsem nevěděla.

Vím, že tímto doporučením šokuji často i odborníky na výživu, kteří sami nejsou schopni luštěniny do stravy pravidelně zařadit. Jenže ono to může být jednodušší, než si myslíte. Stačí opravdu málo, ale pravidelně, abychom obnovili střevní mikrobiom a náš organismus začal lépe fungovat.

Co si pod tím představit?

Já se vracím k jednoduché stravě a základním potravinám. Do polévky, pomazánky či salátu se luštěniny skvěle hodí, chutnají a nezatíží. Organismus zvládne menší množství luštěnin zpracovat i bez negativních projevů těžkosti a plynatosti. 

Důležité jsou také vhodné kombinace luštěnin a ostatních potravin, neboť není snad nic hůře stravitelnějšího než klasická čočka s párkem nebo vajíčkem, jenže na to jsme zvyklí a jinak si ani čočku v jídelníčku neumíme představit. A o tom je vlastně celý e-book Luštěniny krok za krokem. Zkuste to. 

Dodáte na závěr tip pro ty, kdo tuší, že teď nejí moc dobře, ale neví, co s tím? Od čeho se odrazit?

Nejdůležitější je motivace. Tím s klienty začínám. S motivovaným člověkem se lépe pracuje, nebo lépe řečeno, je to podmínka, vstupenka vůbec začít.

Najít své proč. 

Své opravdové proč. 

Ne, že je to zdravé a že se o tom hodně mluví.

O čem tedy takové proč je?

Proč by mělo být o kvalitě života a ne o dosažení nějakého vysněného čísla na váze. Zhubnout se dá i nezdravě. Takže uspokojivá hmotnost ani optimální hodnota BMI není známka zdraví. A zdraví je základ všeho.

Jak tedy hubnout a celkově jíst zdravě?

Hodně s klienty mluvím o souvislostech v životě, o nalezení a uskutečnění opravdu komplexních životních změn, které dělají radost a ne stres. Hezky pomalu, krok za krokem. 

Já vnímám, že změnit a upravit stravu je velmi jednoduché, proto mě zajímá, proč se to někomu dosud nedařilo a co ho brzdí v uskutečňování změn.

Kde lidé většinou najdou své proč?

Své proč lidé většinou nacházejí ve svých zálibách, ke kterým se chtějí vrátit. Takže, co vás baví? Jak chcete trávit svůj volný čas? Jak chcete žít?

Pojďme si o tom popovídat, pojďme se vzájemně naladit. 

Možná své PROČ potkáte na praktickém kurzu. 

V týmu stejně hledajících a třeba bude vykukovat zrovna z hrnce s luštěninami. 🙂

Přeji všem nalezení svého PROČ.

Moc ráda vás na této cestě ke zdraví provedu.

Děkujeme! Za to, co děláte, i spoustu cenných rad. Přejeme samé motivované klienty.