Tělo nám vždy vyhoví i za cenu sebepoškození, říká fyzio-koučka Mgr. Tereza Dvořáková, Ph.D.

Všechno jde, jen malé děti se musí nosit. Tak zní jedno z hesel osobní terapeutky a fyzio-koučky Mgr. Terezy Dvořákové. Jak se stát specialistou na své vlastní tělo? Čtěte rady, z nichž mluví roky zkušeností.

Fyzio-koučink považujete za nejefektivnější formu terapie. S čím vším může pomoci? 

Fyzio-koučink je “jen” změna celé formy v přístupu fyzioterapeuta ke klientovi. Hlavní změna je v komunikaci a způsobu vzdělávání klientů. Je potřeba si uvědomit, že sama fyzioterapie stojí na třech pilířích: na manuálním ošetření klienta, na vzdělávání a na cvičení. Bohužel právě v bodě, kdy je potřeba klientovi předat know how o jeho těle a o způsobu, jakým se jej jeho problém drží, vidím veliký nedostatek našeho zdravotnictví. Mnohdy i samotné učení jednotlivých cviků je tzv. letem světem a to často vede k tomu, proč klienti doma necvičí. Nebo přestanou hned po tom, co se jim trochu uleví.

Přístup fyzio-koučink nabízí krom diagnostiky, ošetření a sestavení rehabilitačního plánu (kdy vede v podstatě tělo klienta) i individuální koučink, kdy se zaměřuji především na klientovu mysl a emoční složku.

Fyzio-koučink nemá vymezené pole problému, se kterými pomáhá.

Mohu jej využít napříč klinickou praxí. Fyzio-koučink je vhodný pro člověka, který chce sám získat maximální schopnost zvládat své tělo a jeho potíže. Důležité je, aby byl člověk ochoten se učit, sdělovat své potřeby a vůbec, celé je to hodně o komunikaci a vnímavosti.

Můžu na sobě jako váš klient poznat, že jsem na správné cestě a poznávám své tělo?

Správně, je asi to nejhorší slovo, se kterým s klienty bojujeme. Ono totiž nejde věci dělat správně. Protože všechny předkládané, tzv. správné postupy, se v konkrétním případě musí individualizovat. Zde je velmi důležité právě pochopení celého procesu. Pokud jste ochotna přijmout, že budete dělat maximum doporučení  a cviků v nejlepší víře, tak i  když je provedete blbě, budete na dobré cestě. Jen je důležité se nenechat odradit.

Ta správná cesta bude vždy ta vaše. Chci, aby si klienti sami tvořili rehabilitaci, já jim k tomu dávám nástroje a pomáhám je integrovat do běžného života.

S jakými potížemi a očekáváními vás lidé nejčastěji vyhledávají?

Z pohledu kliniky, tak lidé s bolestí. Nejčastěji zádaři, pak klientky s potížemi v malé pánvi, občas se přidají už i muži s touto problematikou: ale těch je jen trocha.

Kdybych měla popsat klienty podle jejich očekávání, tak to jsou jednoznačně lidé, kteří si velmi váží svého času a jsou zaměření na změnu. Jsou ochotni se změně vystavit, chtějí mít pocit , že to mají ve svých rukou. Chápou, že člověk je celistvá bytost s vlastním příběhem. To vše se do jeho těla promítá. Bezmoc, kterou naše zdravotnictví v lidech vyvolává (berte léky a čekejte na zázrak), je velkým motivem obrátit se na mě.

V rehabilitační praxi se často stává, že klient přichází třeba s ramenem, ale původ se nakonec odhalí v nohách nebo držení těla. Můžeme vůbec sami na sobě poznat, odkud vychází základní problém?

Poznat sami v sobě, odkud problém pochází, není obecně snadné. I když mnohé potíže se dají dedukovat. Chce to jen začít o těle přemýšlet jinak. Většina tzv. zřetězení je velmi logických. Takže můžete onu příčinu vytušit a vysledovat, když se budete pečlivě pozorovat a vzdělávat. 

Většina lidí ví, odkud to pramení, ale ztratili jsme vědomí si přiznat, že to víme. Jsme naučeni se dobrovolně vzdávat vědění pro “autority”. Takže si rádi necháme sdělit něco doktorem, který odpovědnost velmi často ještě přenechá nějakému přístroji. Kdybychom do celého guláše příčin a následků přivzali ještě psychiku, dojdeme jednoznačně k názoru, že reálnou příčinu, tu úplně nejpodstatnější, jsme schopni rozpoznat jedině sami na sobě.

Jste také autorkou multimediálního průvodce Sám sobě terapeutem. Pro koho ho zvlášť doporučujete?

Především svým klientům a všem, kteří se chtějí začít na tělo a bolest dívat jinak. Právě z pohledu fyzioterapeuta. Průvodce Sám sobě terapeutem je jen prvním stavebním kamenem a je to taková zkouška, jak se bude líbit. Mé původní přání bylo podpořit lidi s tzv. funkční bolestí zad, kterých je ve světě nejvíce. Jsou to bolesti spojené s běžným životem člověka dvounožce. Tuto knihu musí mít projitou každý můj klient. Mám totiž velmi ráda, když se jejich problémy vyřeší a nebaví mě lidi neustále mobilizovat a masírovat, když si většinu bolestí vyrábíme nevědomým zacházením s vlastním tělem.

Hodně našich čtenářů řeší problém s váhou. Jak se projevuje nadváha na pohybovém aparátu? Jaké bývají první varovné signály?

To je také celkem široké téma. Obvykle se popisuje jako negativní dopad nadváhy na tělo především narůstající zátěž na klouby, ale já se na to pokusím podívat jinak. Z celkového pohledu má tělo v dnešní sedavé době i bez nadváhy problémy nést samo sebe vztyčeně a vybalancovaně na dvou nohách. Všechny posturální systémy dostávají zabrat. 

Zvětšovat hmotnost trupu nad pánví mi přijde jen přilévání oleje do už tak celkem rozdmýchaného ohně. Tukovou vrstvu vidím jako tlumič přenosu veškerých informací (ať už se jedná o podkožní tuk, nebo ten vnitřní). Toto tlumení přenosu bych blíže popsala jako izolaci, oddalování, odizolování jednotlivých tkání od sebe. Děje se to i mezi orgány těla, nebo mezi vrstvou kůže a svaly. 

Je to jako bychom žili v pracovním týmu, který má společně sjet na raftu nebezpečnou řeku a všichni bychom měli na uších sluchátka. Budeme na sebe ječet, abychom se zorganizovali a blížící se jezy přežili, ale nikdo nebude dobře rozumět tomu druhému. Tak nějak vidím tělo s nadměrným tukem. 

Jeho jednotlivé části se spolu chtějí domluvit a je to pro ně velmi náročné. Pro mě, která se snaží řešit bolesti těla, je to jako práce s třídou hluchoněmých, kde je každý nešťastný, ale obalil se vlastní bariérou. Lidé by toto neměli svým tělům dělat. Ale to by musela být otevřenější komunikace i mezi lidmi.

Jsem přesvědčena, že většina nadváhy má emocionální podklad. 

Ale doba, kdy nastane emoční svoboda ve společnosti je v nedohlednu.

A co už zmiňované sedavé zaměstnání? Co hrozí těm, kdo ho nijak nekompenzují?

K sedavému zaměstnání se hodně popisují bolesti zad, karpálů, migrény atd. Proto si lidé kupují polstrovanější židle, lepší myši a podložky a vše se v podstatě dělá pro to, abychom byli schopni vydržet sedět co nejdéle. To jediné, co opravdu hrozí je, že nám usnou a ochabnou receptory v těle vnímající vlastní organismus, polohu jednotlivých částí těla vůči sobě atd. 

Jenže my tyto receptory tlumíme už tím, že posadíme děti do lavic, tak je to “asi normální”. Hloupé je, že když se tak stane, jako že se tak prostě vždy stane, tělo se začne chovat jako mechanická bytost a je vlivem gravitace postupně vystavena pokřivování sebe sama.

My lidé si to neuvědomujeme, ale naše těla nám vždy vyhoví i za cenu sebepoškození. Takže se dobrovolně tomuto sebepoškozování vystavujeme. Občas si říkám, že se postupně s rozvojem technologií blížíme vyobrazení člověka z animovaného filmu Walli, kde se z lidí stanou pasivně stimulované hroudy.

Prozradíte pár cviků proti následkům sedavého způsobu života?

Za mě má sed největší negativní vliv na zkracování tzv. flexorů dolní končetiny. Řadíme sem svaly na nártu a přední straně bérce: které protahujeme pouhým sedem na patách s nataženými špičkami. Tento sed doporučuji dělat denně 2 minuty. Většinou s tím mají potíže muži a ženy po porodu. Nevidím zde místo pro precizní ukázání všech modifikací cviku, když by to někde nepříjemně táhlo. Ale cvik je potřeba vždy trošinku upravit, aby měl trvalý účinek a vy jste netrpěli. K běžným úpravám patří podložení pod nárty a pod zadkem. 

K tomuto cviku doporučuji ještě druhou navazující část. Kdy v sedě na patách dáme kolena od sebe: stehna vytvoří z našeho pohledu tvar písmene V. Opřeme se rukama za tělem o zem. Nadzvedneme zadek těsně nad paty a provedeme silné podsazení pánve. Ucítíme narůstající tah ve svalech přední strany stehna. V této strečovací poloze vydržíme aspoň 30 vteřin. S tímto cvikem má potíže většina sedavé populace a když si stehna postupně uvolní, pocítí velmi pozitivní efekt uvolnění především v oblasti dolní části zad.

Důležitou součástí vaší praxe je i práce s psychosomatikou. Jak doporučujete klientům odpočívat a „dobíjet baterky“ po psychické stránce?

Když si zde dovolím chytnout vás za slůvko, tak musím říct, že klientům nedoporučuji hned “dobíjet baterky”. Protože naše baterky, tedy jakási kapacita tolerance, je obvykle velice přeplněna. Dělat něco, co by mě mělo naplnit, v situaci, kdy jsem přeplněna, je nesmysl. Proto tolik lidí je stále nešťastných, i když dělá hromadu sportů, nákupů, dovolených atd. 

Pro tyto lidi, kteří trpí bolestmi nejen na těle, nebo jinými chronickými potížemi, platí základní pravidlo. Musí najít způsob, jak své tlaky VYSKLADNIT. V podstatě jde o to, mít místo a aktivitu, kde se můžete uvolnit, vyventilovat své emoce: jedná se o metody psychohygieny. Dobré je říct, že toto uvolnění by pro tělo mělo být autentické, tedy nejen slovní a zvukové, ale i tělesné projevení emoce. 

Teprve po vyskladnění baterek je lze dobít: najít si svůj zdroj. Podotýkám, že děti, maminka a manžel nejsou oním zdrojem. Je to něco, co vás nadchne, když to děláte a celý svět je vám ukradený.

Na závěr si dovolím jednu osobní otázku: Co vaše tělo? Jak kompenzujete náročné povolání, kdy na vás ostatní “kladou” své starosti?

To je velmi dobrá otázka a musím říct, že má práce je pro mne školou a výzvou. Dříve jsem jezdila na koni a to byl nejen bezva tělocvik, ale ventil i zdroj. Ale tato léta přivedla mému tělu i nějaká ta zranění a tak, když nedávám na sebe pozor, mám v těle hned několik hlásičů, že žiju v rozporu se sebou samou. A to musím rychle zařadit zpátečku a přehodnotit své priority, svůj způsob práce i to, kolik ze sebe jsem ochotna nadále klientům dát. Není to snadné, zvlášť, když se vám práce daří a milujete ji. 

Lidé vám volají i večer a zlobí se, když na ně nemáte čas. Ale kdo by chtěl pro svoji práci umřít, že? Takže i já sama jsem se dostala před určitou dobou na onu zdravotní hranu, která mě v podstatě donutila ke změně. Dovedla mě k olejomalbě, golfu  a začala jsem psát. A ze srdce doufám, že v tom budu pokračovat.

A my taky! Držíme palce v osobním i pracovním životě a děkujeme za úžasné povídání 🙂