Zpovídáme Editu a Honzu (Oh My Chef)

Edita a Honza tvoří pár nejen v kuchyni, ale také v oddacím listu. Foodblog je jejich prvním společným projektem i testem jejich vzájemného vztahu. Zajímalo nás tedy, jakou roli v něm oba zaujímají, kde se nejčastěji inspirují a jak všechnu práci kolem společně zvládají.

1. Koho z vás napadlo založit si společný food blog, jak vznikl jeho název a jakou roli v něm každý z vás hraje?

E: Já jsem byla strašně nadšená z toho, že Honza jako kuchař rád vaří i ve volném čase, tak jsem si říkala, že by bylo fajn se o to podělit i s ostatními.

Začátky byly docela krušné, fotili jsme všecko telefonem. Honza ještě tehdy bydlel v Brně v garsonce, kde byla mrňavá kuchyně, takže jsme měli všude bordel a fotili jsme dokonce i v koupelně na pračce 😀

Název je spojený s tím, jak vlastně blog funguje: já píšu, fotím atd. a Honza vaří. Je to prostě můj Chef!

2. S nadsázkou je také prověřením vašeho partnerského vztahu. Dozvěděli jste se jeden o druhém něco nového během jeho tvorby?

E: Honza je opravdu klidná povaha, takže práce na blogu většinou probíhá bez problémů. Vyšiluju spíš já, protože potřebuju mít všecko perfektní a někdy se mi nelíbí, jak to nandal na talíř, nebo třeba nadávám, že to není dost barevný.

O Honzovi jsem se ale naštěstí dozvěděla, že ho fakt nic moc nerozhodí a bere to sportovně.

H: Funguje to dobře, já mám svaly, Edita zase mozek.

3. Edito, pozitivní vztah ke gastronomii sis přivezla ze zahraničí. Co konkrétně v tobě vzbudilo touhu se v tomto oboru dále realizovat?

E: To je docela složitá otázka, takhle zpětně. Když jsem byla na studijním pobytu v Ženevě, bydlela jsem kousek za hranicí ve Francii a měla úplně skvělou paní domácí Christiane. Ta zjistila, že jsem schopná ocenit dobré jídlo a začaly jsme spolu trochu vařit. Díky ní jsem poprvé ochutnala svatojakubské mušle, foie gras, spoustu sýrů atd. Koho by to nebavilo, že?

Po návratu jsem se začala o gastronomii trochu víc zajímat, chodit do „lepších“ podniků a už to jelo. Shodou okolností jsem se nachomýtla k online časopisu, kde jsem nakonec vedla rubriku o jídle.

Pak jsme dělali i pořad na youtube (když se na to dneska dívám, tak se musím smát, ta kvalita je fakt šílená). Podílela jsem se na organizaci jednoho food festivalu, a právě to byl asi zlomový moment, protože jsem se tam seznámila se spoustou zajímavých osobností z oboru, hlavně tedy s kuchaři.

To je taková sorta lidí, co mě nepřestane fascinovat a asi taky největší motivace se gastronomií zabývat. Člověk by si občas řekl, že jde jenom o jídlo, málokdo si uvědomuje tu obrovskou hromadu práce a stresu. Jsou to prostě borci a zaslouží si všechen respekt.

4. Bedlivě tedy sleduješ českou i zahraniční gastronomickou scénu. Jak si my, Češi, v porovnání s ostatními národnostmi za sporákem, vedeme?

E: To je asi otázka spíš na Honzu, já to ale vnímám celkem pozitivně, i když většina kuchařů, co znám, spíš nadává, že jsme sto let za opicema. Já si naopak myslím, že gastronomie u nás roste opravdu rychle a dnešní doba musí být pro kuchaře vzrušující.

Vznikají nové podniky, které se zaměřují na lokální kuchyni, inovuje se česká kuchyně, která se stává lehčí a stravitelnější pro žaludek konzumenta 21. století. Je jasné, že vinou minulého režimu máme oproti západní Evropě zpoždění, ale jde to nahoru. Škoda jen, že Michelin k nám moc nejezdí. Jsou tu podniky, které by si určitě jednu hvězdu zasloužily.

H: Vedeme si dobře, jen je třeba si uvědomit, co je a není důležité. Určitě není třeba mít celoročně dostupného tuňáka nebo jíst jahody v zimě. Ideální je dodržovat lokálnost a sezónnost.

Myslím, že i třeba v Německu nebo Itálii dostanete na vesnici něco gastronomicky průměrného a nejste z toho překvapení. Je to normální. Za mě bych dal ČR palec nahoru a jde to dopředu.

5. Jsou mezinárodní gastronomické soutěže místem, kde se často a rádi inspirujete?

E: Soutěže asi úplně ne, ale hodně koukáme na Netflix, kde je pořadů o gastronomii tuna. Rádi máme třeba Chef’s table, Final table nebo Ugly Delicious.

Inspirujeme se hlavně v restauracích a taky při cestování. Teď jsme nedávno byli v Londýně a vlastně jsme se tam celou dobu jenom cpali. Ani Tower Bridge jsme neviděli.

H: To určitě ne, na soutěži neuvidíte nic víc než talíř, mně jde o chuť. Inspirace určitě je, ale soutěže mají svoje limity a pravidla. Jídlo je často studené, podléhá kritériím a pro normální restaurační byznys krapet mimo.

6. Edito, profesně se věnuješ sociálním sítím se zaměřením na gastronomii. Jaká to má úskalí?

E: Mě to fakt baví, takže ani nevím! Občas složitá komunikace, protože v podnicích, pro které pracuji, se toho hodně děje. Já jsem ale docela zvyklá improvizovat, takže to zatím zvládám.

Jinak to má spíš výhody. Hodně jídla, co můžu sníst, drinků, co můžu vypít a dost akcí, kam bych se jinak nikdy nepodívala. Navíc jsem paní svého času, takže nemusím vstávat v sedm ráno a běžet do práce.

Vzhledem k tomu, že jsem docela samorost, běžná pracovní doba je pro mě nereálná. Před devátou ráno jsem ještě nikdy nic konstruktivního nevymyslela.

7. Honzo, pověz našim čtenářům, jak se ze studenta sociální antropologie stane šéfkuchař?

H: Já rád jím už odmalička. Časem mě to začalo živit. Odjel jsem na 4 měsíce do Ameriky a zjistil sem, že gastronomie by mohla být moje cesta. Antropologie je krásná věda, užitečná a vděčná, ale dost nepraktická. Co vlastně můžete dělat jako sociální antropolog? Chce to hodně studovat a věnovat se tomu naplno, což mi hlava nebrala…radši jsem si uvařil polévku.

Měl jsem dost štěstí, ale díky angličtině jsem se dostal do Londýna, kde jsem strávil 5 let. Po návratu do Čech jsem mířil vysoko a měl štěstí na šéfa.

8. Podle svých slov jsi vděčný strávník, který nepohrdne téměř ničím. Změnil se tvůj přístup k jídlu během tvé profese?

H: Snažím se vyhýbat chemii, skoro nepiju soft drinky a taky nejím vejce a kvasnice. Teď zkouším bezmasé soboty.

Začal jsem jíst hodně zeleniny a poslední dobou piju dost zelených smoothies. Donedávna jsem nejedl rajčata, ale teď se nemůžu dočkat až zase porostou.

9. S příchodem Vánoc mají šéfkuchaři zvláště napilno. Jak u vás v restauraci, a ostatně i doma, vypadá každoroční štědrovečerní menu? Držíte se českých tradic?

H: V prosinci mají restaurace plno, je hodně oslav, speciálních menu i podnikových večírků. Ve Dvoře Hoffmeister, kde pracuji, je na Vánoce zavřeno, ale víkend před Štědrým dnem máme již tradiční šnečí hody, což je u hostů hodně oblíbená akce. Otvíráme pak na Štěpána, na Silvestra připravujeme slavnostní degustační menu.

Jinak doma máme klasicky rybí polévku, kapříka a bramborový salát. Kromě toho taky řízky, protože kapr není bohužel favorit všech. Po večeři přijdou na řadu dárky a samozřejmě cukroví.

10. V závěru se zeptáme vás obou, co vám společný projekt do života přinesl, v čem vás obohatil nebo vás naopak názorově rozděluje?

E: Řeknu to takhle, kdyby nás to nebavilo, tak už to neděláme. Loni jsme se vzali, takže pozitivní je, že nás blog zatím nerozdělil, spíš sblížil 🙂 Já jsem ráda, že jsem se naučila trošku fotit, natočili jsme i pár videí a našli směr, kudy by se blog mohl dál ubírat, a to je především česká moderní kuchyně.

Někdy je to náročný, protože nad tím trávíme spoustu času. Když pak s něčím vyjdeme ven a první komentář na sociálních sítích je něco ve stylu „všecko špatně“, docela nás to mrzí. Vzájemně se ale držíme nad vodou a ženeme kupředu.

H: Blog nás sbližuje hodně, máme pořád co dělat a nemáme čas na blbosti. Je to běh na dlouhou trať. Urazili jsme velký kus cesty od doby, kdy jsme fotili v koupelně na telefon do dneška, kdy máme profi světla, dobrý foťák a víme co lidi zajímá a co chceme dělat. Já myslím, že je to super.

Největší odměnou je, když někdo pošle fotku jídla, které podle nás poprvé uvařil a podařilo se. To mě vždycky potěší.

Děkujeme za rozhovor a do nového roku přejeme jenom samé pozitivní odezvy od vašich fanoušků!